Malíř Jan Svoboda: Humor a odlehčený pohled na svět mám rád

V dílech Jana Svobody ale nelze čekat reálnou popisnost, dokonalý záznam. Motivy mají osobitou vizuální zkratku a připomínají trojrozměrné kresby. Je v nich jemný a laskavý humor, čistá upřímná radost. Tlumená barevnost na plátně potom ještě více umocňuje meditativní dojem díla.

„Můj svět je prostý, jednoduchý, nechávám ho, ať je takový, jaký je,“ dodává malíř, jehož tvorbu lze do 6. června zhlédnout na výstavě v chrudimské Galerii Art.

Pojmenování „Z mého pohledu“ mi přišlo velmi přesné a logické, protože všichni vidíme svět jenom ze svého pohledu. I když ten svět může objektivně vypadat úplně jinak.

Obrazy, které posílám do světa, musí splnit „z mého pohledu“ dvě hlediska. Bavit mě a za druhé by neměly působit depresivně. Jde o jistou zodpovědnost za to, co pustím mezi lidi. Protože depresí, strachů, bezvýchodností, agresí a podobných vymyšleností je na světě už tak dost.

Humor obecně mám moc rád, a když ho mám rád v životě, tak si ho cpu i do obrazů. Mám pocit, že odlehčený pohled na svět může někomu aspoň trochu pomoci. I když je jenom znázorněný na obraze…

Výběr obrazu s motivem ozubeného kola měl svoji logiku. Je i z dálky dobře viditelný a zároveň signifikantní, vypovídá o mé tvorbě. Zkrátka hned je jasné, o co na výstavě jde.

Ptáci, domy, židle, tašky, zvířata a nejnověji i hračky, zahrady, počasí i jednoduché krajiny jsou předměty, jevy a bytosti, které běžně potkávám. Líbí se mi tato všednost a zdánlivá obyčejnost. Tak si s tím hraji i ve své tvorbě.

V roce 2010 jsem tvorbu velmi razantně změnil a začal experimentovat s abstrakcí. Odložil jsem vše, co se na mých obrazech lidem líbilo, předměty, barevnost, rámy. Začal jsem všechno zkoušet znovu a jinak. Nebyla to náhlá revolta, prostě to ve mně postupně dozrálo.

Výsledek se ovšem záhy dostavil, přišel jsem o veškerou klientelu a většinu galerií, které moje obrazy do té doby prodávaly. Z dvaadvaceti míst mi zbyla asi čtyři.

Postupně se ale začala abstrakce přijímat a lidem se líbila. Pracoval jsem s ní zhruba deset let. Po roce 2022 se mi do obrazů dostávaly opět předměty, figury a prvky z předchozí tvorby. V současné době se pohybuji mezi čistou abstrakcí a předmětnými obrazy.

Sledování, co se na obraze děje, je pro mě důležité. Často měním jeho směřování během procesu tvorby. Jestliže vidím, že by mohlo dojít k lepšímu výsledku, jdu do toho. Přemaluji někdy i obraz, který už byl hotový, ale časem se mi znelíbil.

Tyto neustálé kontroly mi vyhovují. Pracuji vždy na 5 až 10 dílech, tudíž mohu během technologických přestávek zjistit, kam obraz směřuje nebo by měl směřovat…

Proč dělám to, co dělám? Co já vím, co to je? Talent? Inspirace? Nevím. Popsal bych to snad jako silný vnitřní „dojem“. Jediné, co pro to můžu udělat, je být připravený. Proto jsem u těch štaflí v ateliéru pro jistotu skoro furt…

Nejčastěji, ale ne vždy, používám vrstvení lazurových, ale i silnějších barevných vrstev, na sebe. Poté následuje proces probrušování do spodnějších vrstev obrazu. Tím vzniká zajímavá struktura odstínů, která mě hodně baví.

Nemám ale speciální postup, který bych na všech obrazech dodržoval. Tvořím, jak mě zrovna napadne. Stává se, že když obraz dělám dlouho, přestává mě to naplňovat a raději přestanu. Nepotřebuji se „kousnout“ a dodělat ho za každou cenu. Spíš to je znamení, že se na to mám vykašlat a začít jinak.

Písmo tvoří na mých plátnech poměrně významnou část grafiky. Je buď čitelné, s jasným sdělením, nebo nečitelné. Ve druhém případě estetiku rukopisu využívám způsobem, aby to bylo pro obraz prospěšné.

Písmo vnáší také do obrazu pocit skrytého sdělení. Navíc se stylem znaků, které teď používám, jsem konečně spokojený.

Názvy k obrazům prošly za doby mé tvorby různými fázemi. Dnes jim „dávám jména“ až po dokončení. Na začátku totiž není jasné, jak obraz dopadne a co z něj vlastně vznikne.

Název tvořím poměrně dlouho a snažím se, aby přispíval k atmosféře a celkovému působení obrazu.

Hodně lidí mi říkalo, že nebudu mít šanci se uživit mimo velká centra - Brno, Prahu. Ukazuje se, že to nebyla pravda. Navíc benefit být v klidu na venkově, v přírodě, je převažující. Nemám potřebu to měnit.

Postupně se ze mě stal venkovan a ve městě se necítím úplně komfortně. Ta jistá osamělost mi zcela vyhovuje a inspiruje zřejmě i k další tvorbě.

Už od začátku svého pobytu mi bylo jasné, že se moje obrazy nesetkají s pochopením u většiny místních. Tradice krajinomalby je zde poměrně silná.

Ale nestěžuji si. Moje nejstarší popisná tvorba byla totiž velmi oblíbená, bez ohledu na místní. Hlavně jsem dělal a stále dělám po svém.

Moje umělecké krédo totiž je: dělat jenom to, co mě baví. Proto také není ani moje tvorba konzistentní. Podléhá pocitům a náladám, které určují, o čem obraz bude.

Samotné malování nijak zvlášť neovlivňuji, dělá si se mnou, co chce. Dřív jsem se kvůli tomu i vztekal, ale dnes to nechávám plynout. Vůbec nevím, kam mě tvorba povede.

Malířské řemeslo vyžaduje různé činnosti. Některé dělám rád, jiné méně. Mezi ty, které nedělám téměř vůbec, jsou plány. Samozřejmě, musím si ohlídat, abych třeba neměl několik výstav souběžně. Ale nijak na dodržování plánů nelpím.

Takže vím, že letos bych měl mít jednu výstavu v Brně a jednu před koncem roku v Praze. To mi jako plán úplně stačí. Jak to dopadne? No, uvidíme…