Článek
To, co návštěvníka upoutá ještě před tím, než vkročí do interiéru, je velkoformátový černobílý banner Autoportrét, na němž je zobrazen autor ležící tak, jak se ukazují ženské akty. Nebývá zvykem, aby tvůrce šel hned v prvním plánu s kůží na trh, ovšem u Máry to vlastně není nic zvláštního…
Další zajímavostí je bezpochyby prostor, v němž jsou většinou velkoformátové černobílé snímky prezentovány. Vnitřek galerie, bývalá sýpka jezuitské koleje, připomíná loď barokního chrámu i s ochozem.
„Tyto archaické prostory mají v sobě určitý genius loci i bez fotografií. Já se snažím, aby s mými snímky prostor pokaždé nějak komunikoval,“ vysvětlil autor. Výhodou je v první řadě vizuální dostupnost prakticky všech děl najednou (až na několik výjimek). Stojíte na ochozu a naplno vnímáte symbiózu obrazu, světla, barokních soch za oknem a obrazců vytvořených slunečním svitem na podlaze a stěnách. I to má fotograf velmi dobře promyšlené, nezapře v sobě fakt, že vystudoval na FAMU i kameru.
„Lidské tělo, zvláště když je plasticky nasvícené, což je u mě pravidlo, se vždycky proměňuje ve světle, které v průběhu dne do interiéru dopadá,“ uvedl Mára o svém záměru rozpohybovat zdánlivě nehybné médium fotografie jako film. Stále totiž máme pocit, že se ve vystavených dílech pere i doplňuje daný prostor a vytvořený obraz.
Výstavnímu sálu jednoznačně dominuje obří cyklus jednadvaceti ležících ženských aktů horizontálně uspořádaných nad sebou nazvaný The Body in Motion - 21 fází vertikálního pohybu (2024). Jeho první část leží volně na zemi a ta druhá šplhá do výše po zdi. Evokuje tak trochu barokní oltář, ovšem v tomto případě bychom na něm našli anděla sestřeleného z nebe.
Stíny, které z nás zbydou
Na celé zadní zdi je umístěno dílo Portréty 1988-1989. Jak už název napovídá, jde o portréty různých osobností, ale i o tvůrcův autoportrét. Všechny jsou z profilu a pracují s kontrastem bílého podkladu a černé figury. Takhle nějak prý vypadaly stíny lidí na zdech rozbořených domů po výbuchu atomové bomby.
Lidská tělesnost je pro Pavla Máru za všech okolností tím hlavním uměleckým tématem. Zpracovává ji, formuje i deformuje a vytváří z ní vlastní obrazovou představu.
„Tělo se pro mě stává výtvarným objektem, se kterým mohu pracovat jako se zátiším. Je to stále člověk, ale zároveň i tvar. Když se mi někdo líbí a chci ho fotit, tak se s ním vždycky dohodnu a poprosím ho, jestli by si oholil hlavu,“ charakterizoval fotograf svůj přístup k věci.
To vidíme hlavně tam, kde seskupuje několik nahých holohlavých postav (lhostejno, jestli mužských nebo ženských) do jednoho kompaktního celku. Místy to evokuje momentku z nějakého postmoderního body art happeningu.
Slovo echo, jež dalo název této výstavě, znamená také něco jako připomínka nebo upomínka. V tomto případě jde možná o známé rčení Memento Mori, tedy pamatuj na smrt. Což se jednak hodí k výše uvedenému baroku, které bylo smrtí posedlé, ale i vzpomínaným stínům na zdech, které z nás jednou v lepším případě zbydou.
