Článek
Jak se za dobu, co sám fotografujete, změnila fotografie? A jak se podle vás změnil její význam?
V současném mediálním světě fotografie představuje stěžejní fenomén, protože mobil s fotoaparátem má dnes každý. Od doby, co se fotografií zabývám, a to je už víc než padesát let, se stala plnohodnotnou součástí výtvarného umění, uměleckým vyjádřením, které expanduje i do dalších oblastí.
Výtvarná a dokumentární fotografie splývají a jejich důsledné rozlišování už není podstatné. Já nejsem dokumentarista, i když si tohoto žánru vážím. Vyjadřuji se s určitou stylizací, podobně jako malíři malbou, jen specificky fotografickou formou.
Má ještě dnes fotografie smysl jako dokument, jako zachycení reality, když pomocí AI lze zmanipulovat jakýkoli obraz? Nebo je pro ni větší prostor v oblasti umění?
Důvěryhodnost dokumentární fotografie je díky AI stále menší. Různé manipulace sice existovaly i v minulosti, ale jejich současná četnost je tak alarmující, že posoudit pravdivost začíná být problémem i pro experty, a bude zřejmě ještě hůř. Možná, že pouze důvěryhodnost autora může přesvědčit o autentičnosti jeho fotografií.
Pro výtvarnou fotografii je umělá inteligence, schopná vygenerovat z obrovského množství ukradených obrazů nové světy, velkou výzvou. Je ale na nás, jestli a jak ji využijeme. Každopádně dosavadní výsledky mě o pozitivním směřování zatím příliš nepřesvědčily.
Co rozhoduje, zda vaše fotografie bude černobílá, nebo barevná?
Rozhoduje umělecký záměr, který většinou existuje ještě předtím, než začnu fotografovat. Můj první cyklus Těla z roku 1969 byl černobílý a vycházel z technického principu černobílé analogové fotografie a její přirozené zrnitosti.
Mechanická zátiší z přelomu 70. a 80. let naopak pracovala s barevnými kontrasty průmyslových objektů. Některé mé cykly ale existují ve dvou variantách: barevné i černobílé, v pozitivu i v negativu. Obě verze jsou přitom zcela svébytné.
Jak vznikl nápad, že portréty pro Letní shakespearovské slavnosti budou mít rudou barvu?
Vycházel jsem ze svého cyklu Mechanické corpusy z roku 1997, svíceného červeným světlem. Přitom hned první shakespearovské fotografování v roce 2002 bylo pro mě mimořádné, protože práce s Janem Třískou, který se tu rolí krále Leara vrátil po mnoha letech na české jeviště, byla nejen vysoce profesionální, ale zároveň i velmi empatická.
Fotografoval jsem na barevný inverzní film, vyžadující preciznost, a jedinou možností alespoň přibližné kontroly byl okamžitý snímek instantním polaroidem. Dnes je běžné, díky digitálním přístrojům, pořízené fotografie okamžitě prezentovat, ale zase je mnohem obtížnější jejich výběr s herci u monitoru.
Kdy se přišlo na váš zrakový handicap? A jak souvisí s tím, že jste se rozhodl věnovat fotografii?
Od narození nevnímám svět plasticky, což je ze své podstaty plošné fotografii blízké. Tento handicap jsem si plně uvědomil na půlnočním 3D promítání skandálního filmu Gaspara Noého Love na filmovém festivalu v Karlových Varech, kdy okolo sedící diváci, hlavně slečny, reagovali na prostorové efekty explicitních scén úhybnými manévry, a se mnou to ani nehnulo. Možná o to víc však používám ve svých fotografiích plastické ateliérové svícení.