Článek
Hudba: W. A. Mozart, pohyb: Twyla Tharpová. Začalo to tím, že nás jeden asistent viděl na Hanspaulských dnech, a tak si, když produkce hledala lidi, vzpomněl. Něco jako konkurs se uskutečnilo 29. 1. 1983 a vypadalo to slibně. Tharpová nechtěla návykové lidi jako z Národního, a tak jsme byli zvědavi.
Nakonec chtěla jen bráchu a Michaelu N., neboť jsme se kvůli technice ocitli ve stínu Chorey Bohemiky. Nakonec však ani na ně 5. 2. řada nevyšla, a tak jsme byli řádně zklamáni. Pak se to stejně zamotalo, že to budou tančit její lidé... ale, účast byla nakonec potvrzena (pro poměrně zdravé jádro: Slávek, Michaela, Pavel, Milada, Radka, Petr, Aleš, Jan, Lada, Simona, Iva, Michaela, Markéta, Martina, Tereza, Háta, též Eva, Ivana a my dva). I když nás to nakonec z různých důvodů dělalo jen čtrnáct.
A tak jsme přeci jen ve dnech 30. 6.-2. 7. 1983 natočili kousek filmu. - V prvním čísle Okna jsme v interview odpovídali M. Novotnému také na dvě otázky: co Barrandov, a věříme-li ve velkou šanci. Odpověděli jsme postupně, že z natáčení Amadea sešlo, ale jinak že věříme. V prvním případě jsme tedy k naší radosti neměli pravdu.
Film je vrtkavá záležitost, a tak jednoho červnového dne doma zazvonil telefon. Byl jsem mimo Prahu, takže bratr se dovídal první informace, které mi v návalu radosti sdělil v rozverném dopisu typu "Twyla zase škemrá... masky... duchové", podepsal se Šimák, což bylo poprvé v životě. Byli jsme oba mile vzrušeni. A protože kromě samotného natáčení na nás nesmírně zapůsobilo i celé prostředí, rozhodl jsem se o tom napsat.
Všechno začalo na trávníku barrandovských ateliérů. Twyla Tharpová, Daniela Ježková a můj bratr Šimon zde seděli v tureckém sedu a šokovali tímto nápadem kolemjdoucí pracovníky našeho filmu. Je třeba říci, že trávníky jsou na Barrandově pěkné a naprosto nevyužité. Navíc na čerstvém vzduchu se mnohdy vymyslí krásnější věci a je to rozhodně příjemné.
Seděli a diskutovali částečně sami, částečně s pomocí Danielina překladu. Bratr mi o tom doma řekl: "Byla nevídaně živá, spontánní, na všechno reagovala velice rychle a na to nejsme zvyklí. Proto to odpoledne šlo stále kupředu a já měl co dělat, abych vůbec stačil. Nejdříve nám moc děkovala, že jsme ochotni to udělat. Měl jsem obavy, abychom to zvládli, ale svým úsměvem a spikleneckým mrkáním mě ujistila, že to půjde. Ptala se na všechno možné, co se týče našeho seskupení, zájem mě překvapil. No prostě takhle krásně se mnou už hodně dlouho nikdo nejednal."
O tom jsme se ostatně všichni přesvědčili za týden, kdy byla první zkouška. Tharpová přišla, úvodem všem poděkovala za spolupráci, a pak jsme se dvě a půl hodiny intenzivně pohybovali, aniž bychom cítili zvláštní únavu. Asi to také bylo tím, že jsme se nerozptylovali zbytečným mluvením. Twyla totiž nemá ráda hluk a počítání.
A práce šla dopředu. Bylo vidět, že ví, co chce, a nás fascinovala skutečnost, že jsme se v podstatě nezastavili. Vůbec celý tanec byl jeden jediný pohyb, který v průběhu neustal ani nezpomalil, a já jsem si vzpomněl na některé naše soubory baletu a tanců hledající to umění v co nejrozvláčnějších a často nic neříkajících pohybech.
Během první zkoušky jsme tanec pochopili v hrubých rysech. Další zkoušku však přišla a řekla: "Všechno je jinak!" a začali jsme znovu. A tu se v této sestavě objevil nový prvek, otočky. Nemohli jsme pochopit, jakou práci nám tento základní pohyb dá. Ale teď se trochu vrátím.
Vídeňská premiéra opery Don Giovanni neměla v roce 1788 u posluchačů příliš úspěch. A část této premiéry tvoří spolu s dalšími ukázkami oper W. A. Mozarta několik sekvencí filmu Amadeus režiséra Miloše Formana podle divadelní hry Petera Shaffera.
Choreografii operních představení vytvořila Twyla Tharpová v provedení svého amerického souboru, dále souboru Chorea Bohemica a dalších. Nám připadla úloha světlonošů nebo také příšerek, ďáblíků, firemanů (jak nás různě nazývali). V závěru opery Don Giovanni přichází Komtur vykonat pomstu na Giovannim. Scéně je též přítomen Leporello. V okamžiku pomsty přibíhá na scénu 14 postav s hořícími pochodněmi a doženou Giovanniho do pekla.
Ještě jsme věděli, že v závěru se mají shora spustit nějaké dvě stvůry, a to bylo o představě celé scény všechno. Přinejmenším hořící louče slibovaly dobrodružství. To jsme netušili, že ty jsou pouze částečkou plamenné mozaiky.
Ale nyní se opět vrátíme k otočkám, které jsme sami zkoušeli potají, až jsme se při setkání shodli na tom, že jsme se točili tak, až nám bylo zle. Zkoušky pokračovaly v průběhu dvou týdnů. Během té doby Twyla zaletěla do Paříže nebo Londýna, kde měla nějakou práci, a opět se vracela na zkoušky. Pracovala od hrubých rysů celého pohybu až po nejjemnější detaily.
Ukázala nám též, jakým způsobem se vlastně moderní tanec trénuje, a tak nám otočky pomalu přešly do krve. Vypiplání pak svěřila neméně sympatické asistentce, neboť sama měla spoustu starostí se scénou a dalšími věcmi, které měli řešit jiní. Národní divadlo u příležitosti výročí částečně uzavřelo dílny, na Barrandově nebyli kapacity, materiál, lidi. Některé instituce neprojevovaly zrovna ochotu řešit problémy tohoto filmu.
Přesto to nebylo na její práci s námi znát. A člověka vždycky potěšila i taková maličkost jako poděkování na závěr nebo slova "much better", "it was good", "thats the idea", když se to už začalo dařit. Její profesionální chuť se vlila do amatérských těl Křeče a krásně jsme pozorovali, jak se náš vztah k této činnosti mění.
Snažili jsme si to zkoušet i doma, vysloveně jsme se těšili na ten pohyb, operu jsme doma poslouchali tak, že jsme ji už mohli také zpívat, začali jsme vážně o tanci hovořit, ale u toho jsme si uvědomili, že zatímco my si "na to sedneme", Twyla to prostě a rychle udělá, takže...
Došlo, řekl bych, i k personálním problémům, neboť některé podniky a školy nabyly přesvědčení, že pro mladého pracovníka nebo budoucího mima je rozhodně důležitější pár hodin v kanceláři či sjíždění řeky než tři dny natáčení.
Poslední tři zkoušky proběhly v částečné dekoraci v Tylově divadle, kde už štáb týden točil ostatní opery. Jak jsme zjistili, prostor se stále zmenšoval, navíc se mezi námi začali plést představitelé Dona Giovanniho a Leporella. Zapálily se první louče a postupně se přidávaly další. Stejně postupně bledly tváře citlivějších dívek a okolo stojících požárníků. Ti se navíc stavěli stále tak nešikovně, že by chytli jako první.
Po zprávě, že toto divadlo se uzavírá k rekonstrukci hlavně z požárních důvodů, neboť by po dotyku s ohněm do 20 vteřin vzplálo celé, jsme si rozdělili únikové východy, ale tančili jsme dál. Předchozí natáčení se protahovalo, bylo úterý a my jsme chtěli jít v sobotu na svatbu jedné naší člence. Ale jak to v každém správném filmu bývá, nakonec všechno dobře dopadlo.
Začal jsem se v Tylově divadle více pohybovat, a tak jsem se seznámil s prostředím. Perfektní technika mě tolik nepřekvapila, ale oceňoval jsem vynikající organizaci pohybu všech zúčastněných, ohromného komparsu a techniky. Většinou pomocí vysílaček a překladatelů. Všude vládl čilý ruch, všude se něco dělo, v příjemné pohodě, s walkmany u pasu nebo na hlavě. Potkal-li jste někoho, kdo vás viděl poprvé v životě, s úsměvem vás pozdravil. Skoro by se zdálo, že každému záleží na tom, natočit ten film co nejlépe. Alespoň mně se to za těch pět dnů zdálo.
Je pravdou, že tříměsíční každodenní natáčení (kromě nedělí) v takovémto tempu bylo pro naše pracovníky více než náročné, zvláště když si uvědomili, co za to v barrandovském přepočtu mají. Atmosféra natáčení však byla pro mě krásná, a tak jsem se těšil.
Twyla v této době již od rána pracovala se svým souborem na natáčení dalších oper. Jejich pohyb v nás vzbuzoval šílenou chuť vznášet se, skákat, točit, běžet. Pociťovali jsme nesmírnou touhu pochopit pohyb a rozevlát jím své tělo. Ale nezbývalo nám, než obdivovat energii této drobné choreografky, která po celodenní dřině byla schopná zkoušet s námi a usmívat se a na konci nám ještě věnovat hodinu rozcvičky moderního tance.
Během těchto pohybů se nám zdálo, že přes veškerou snahu se naše touhy vzdalují. Rozhodně jsme se svým pokusům srdečně zasmáli, ale prohlásili jsme, že se nevzdáváme. A tak ve čtvrtek jsme měli přeci jen začít točit.
Dostali jsme černé, málo prodyšné hábity s kapucemi, v maskérně nám nabarvili sytě červenou barvou obličeje a ruce, černou tužkou z nás stvořili něco na rozhraní čertů, faraónů či indiánů, a pak jsme čekali. Seděli jsme v lóžích a pozorovali jsme natáčení. Postupně jsme umatlali svoje šaty, kostým a značnou část Tylova divadla, bylo nám vedro a stále jsme ještě nešli na řadu. Nakonec jsme se ten den nedostali na scénu vůbec.
Mě to ani nepřekvapilo, neboť jsem rok u filmu pracoval, dokonce mě udivilo, že jsme se dostali alespoň ke zkoušce. Někteří však byli značně nespokojeni a spěchali pryč (po natáčení však přišlo líto, že to skončilo).
Druhý den jsme už byli v divadle jako doma. Svými červenými tvářemi, obleky a množstvím jsme se stali jakýmisi skřítky divadla, za které nás všichni považovali. Naštěstí jsme dostali na ruce černé rukavice, takže už jsme nemuseli trapně držet ruce půl metru od sebe a nenuceně jsme prolézali Tylovo divadlo. Kolem jedné hodiny jsme konečně nastoupili na scénu. Zkusili jsme si to, Twyla byla spokojená a zjistili jsme též, jak budou kolem ty plameny šlehat. Protože jsme různě obíhali kulisy zezadu, vytvořili jsme si velice složité překážkové dráhy mezi stativy, štendry, bednami atd., které jsme se naučili s hořícími loučemi překonávat.
Režisér Forman prosil do mikrofonu hudebníky, aby si nezapomněli hodinky a brýle, technici zapálili poslední z 300 svíček, lidé od Special Effect připravili louče, požárníci hasicí přístroje, všichni značnou dávku odvahy, kameraman Ondříček ještě jednou přehlédl postavení všech tří kamer, playback byl připraven, kostymérka upravila Dona Giovanniho, kterému předtím chytl klobouk od svíčky na stole, avšak hbitý požárník se slovy "Je mi líto, ale musím to uhasit." jiskry uhasil, a tím i předchozí záběr.
Komtur již stál v apokalyptickém brnění na podstavci za ohromnou polystyrénovou zdí, kterou v úvodu scény prorazí... a v tuto chvíli k nám přišel Mike Hausman, pravá ruka režiséra, kterého nezbývalo než obdivovat, jak svou vysílačkou a hlasivkami neustále uvádí do pohybu celý filmový kolos.
Ještě jednou nám poděkoval, upozornil nás znovu na případná nebezpečí, prohlásil, že musíme myslet jen na sebe, neboť toto je jen film a záběr se dá znovu natočit (v duchu jsem říkal: To se mu to mluví, když točí v poměru 1:100, zatímco naše filmy mají k dispozici 1:5, tj. na jednu hodinu filmu pět hodin materiálu), popřál nám hodně zdaru, zvolal "stand by" a česky "musíme", všechno se utišilo, zapalovače podpálily louče, Hausman zazpíval něco jako "roll it", Forman "playback", požárník proti mně zbledl ještě víc, klapka klapla, po předtaktí Komtur rozrazil zeď, Giovanni zpíval, pak jsme tam vtrhli my, kolem šlehaly plameny, Giovanni spadl do pekla, ohromné chuchvalce dýmu se vyvalily na scénu a první záběr byl za námi.
A myslím, že jsme si ani nestačili uvědomit, že to kamery točí, neboť na dotaz kolegy, kam se vlastně vždycky dívám, jsem nedokázal odpovědět. Záběr se jel vícekrát, pak se několikrát měnilo postavení kamer, po několika záběrech tvůrci tleskali, oheň se stal naším živlem, kupodivu nikdo nechytil a ani únavu po celém dnu jsme skoro necítili.
Navíc Twyla měla ten den narozeniny, takže jsme jí zapěli "Happy birthday" a darovali jí triko s věnováním od Křeče, které si s ohromnou snahou vyslovit křeč rvala na prošívanou bundu a jako reklama Michelinu se batolila scénou. Bylo třeba ještě s částí souboru dotočit závěr scény v sobotu dopoledne a Twyla prohlásila, že už to klidně můžeme dodělat bez ní a v sobotu ráno odletěla.
Byli jsme rádi, že se to nestačilo natočit za jeden den a mohli jsme tedy v sobotu pokračovat. Bylo prostě příjemné strávit několik chvil uprostřed reflektorů, kouřů, příjemných lidí, ohňů a pohybu. Avšak v 11 hodin začínal na Staroměstské radnici svatební obřad, který jsme si přáli stihnout.
Závěr scény byl náročný. Dvě ohavné příšery padají do kouře a ohňů z výšky na ocelových lankách a trhají scénu, vzadu se zřítí celá zeď. Příprava byla velice dlouhá. V 11 se ještě netočilo. Muselo se jet na jeden záběr, protože stavba dekorace by trvala celé odpoledne.
V 11.15 řekl Miloš Forman "playback", všechno během pár minut či vteřin hořelo, kouřilo, řítilo se, padalo a do oněmělého úžasu všech, po chvilce dramatického ticha, se ozvalo režisérovo "Stop" a "Děkuji" a my jsme vyběhli postranním vchodem do slunné, turisty přeplněné Železné ulice a běželi jsme, co nám naše nohy (a piškoty na nich) dovolily.
Nevím, nevím, kdy se budou přede mnou rozestupovat davy lidí s takovou úctou jako v tomto démonickém trysku. Před radnici jsme dorazili pár chvil předtím, než svatebčané vyšli, takže jsme stačili dát dohromady jednu scénu a shromáždit kolem sebe ohromné množství lidí. Bohužel, louče se nám již zapálit nepodařilo. Vyschly. Prostě jako ve filmu.
Všechno jsme stihli, na památku jsme si nechali polaroidní fotky našich červených obličejů, pak jsme šli na oběd, a tu nám začalo být smutno. Ohromná zkušenost v nohou, ohromná zkušenost v hlavě, krásné vzpomínky na výbornou práci, milé lidi, s vědomím, že Twyla jela do Ameriky tvořit zase něco nového a my nemáme ani kde zkoušet.
Vracel jsem se do Tylova divadla ještě několik dní, co tam točili. Na chvíli jsem se posadil, popovídal, vstřebal nejen tu nádhernou atmosféru samotného filmování, ale i atmosféru vztahů mezi lidmi, abych se naplnil nesmírným optimismem a smutkem. Projekci jsem neviděl, ale prý byla pěkná. Prý i pan producent Zaentz tleskal. Miloš Forman mi řekl, že ten film tady uvidíme. Tak uvidíme.
Z knihy Michala Cabana, Šimona Cabana a Jana Dvořáka Baletní jednotka Křeč (nakladatelství Pražská scéna).