Spisovatel Martin Vopěnka: Kořeny svého židovství nacházím postupně

Mládeži od druhého stupně, středoškolákům, ale i rodičům. Myslím, že dobrá knížka pro děti je vždycky zároveň pro všechny. Kniha je navíc krásně ilustrovaná Renátou Fučíkovou. Roky jsme hledali společně téma a potkali se na golemovi. Dal jsem jí text a úplnou tvůrčí volnost. Tím pádem je v knize i paralelní výtvarný příběh.

Dlouho to nebylo. Sice jsem si nechal udělat historickou rešerši, ale spíš jsem čerpal z toho, co mi předal nesmírně erudovaný tatínek, matematik a filozof (Petr Vopěnka, mj. ministr školství v letech 1990–1992 – pozn. red.). Neustále mě vzdělával. Když máte vzdělanostní základnu, syntézy se vám dělají snáze. Čili tu knížku jsem psal dva měsíce, ilustrace k ní trvaly další půlrok.

Mám diplom z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, jen u mě byla matematika trochu z donucení. Tatínek si myslel, že půjdu v jeho stopách, a komunismus mi nedával moc jiných možností, nechtěl jsem strávit dva roky na vojně… Hned po promoci jsem se vydal jinam.

Ano. Oficiálně vzniklo v roce 1991, brzy tedy oslaví 35 let. Na začátky spojené s 90. lety vzpomínám rád. Nenáviděl jsem komunismus, byl jsem šťastný, že systém padl. Ovšem pro začínající autory to nebyla lehká doba. Ve velkém začali u nás vycházet disidenti, emigranti, světové perly. A tak jsem v té době tvořil spíš v ústraní. Živilo mě a živí nakladatelství.

Spíš ne. I když já se při psaní neohlížím na společenskou poptávku. Prostě píšu tak, jak mne vede inspirace. Nicméně líp se téma hodí do současnosti. Na golemovi se dá odvyprávět historie židovského osídlení v Čechách, zachytit dobu rudolfínskou, v níž se dařilo alchymii, astronomii, astrologii, kabale. Když jste je tehdy ovládal/a, mohl/a jste mít pocit, že znáte všechno vědění světa. O čemž odjakživa sním, ovšem v naší době je to už nereálné… Rabi Löw to měl snazší.

On je i symbolem židovské Prahy, k níž patří po staletí moji předci. Jsem Židem po mamince (Helena, za svobodna Levčíková – pozn. red.). Kořeny ovšem nacházím postupně. Je to i tím, že její rodiče, babička s dědou, byli celoživotní levičáci, později komunisté. Za války pracovali pro vládu Edvarda Beneše v Londýně, kde se maminka v roce 1942 narodila.

Děda s babičkou začínali jako sociální demokrati, ke komunistům se přidali až koncem války… Ale i díky jejich politickým názorům pro ně nebylo židovství zásadní. Hlouběji jsem se jím začal zabývat v rámci „mise“ poznat lépe rodinné kořeny. Což se s golemem ještě prohloubilo. Zjistil jsem, že – ač naše rody pocházejí z Karlovarska a Plzeňska – stopy vedou až k rabi Löwovi.

Ani ne, ale napsala mi vzdálená příbuzná z Ameriky. Ozvala se přes web MyHeritage v momentě, kdy jsem připravoval knížku o golemovi. Byla to pro mne dechberoucí informace. Nechci, aby to znělo pyšně, ale cítil jsem, že rabi Löw měl úplně stejnou osobnost, svým způsobem stejný příběh jako já. Taky nebyl „doma“ přijat, uspěl nejdřív v Polsku, až pak se vrátil do Prahy.

Ano, pomohl mi spisovatel, novinář Mariusz Szczygieł. Několikrát veřejně prohlásil, že jsem pro něj největší český spisovatel a vydal mi v Polsku dva romány. Tak úžasné recenze a ohlasy, jako tam, jsem tady nedostal.

S Löwem mám společné i to, že se angažoval i politicky: jednal s císařem. Já lobuji za knižní kulturu v nejvyšších patrech politiky. Vedle toho se zabýval pedagogikou a vykládal kabalu srozumitelně. Mě baví psaní pro děti a také se snažím i ty nejsložitější věci sdělit jednoduše. A v pozadí jeho znalostí stála i matematika. Zkrátka mám pocit, že jsme stejné osobnosti. Skoro jsem se začal cítit až jeho reinkarnací – velmi mne to zasáhlo.

Nám se téměř vyhnul. I proto, že prarodiče věděli, co se ve 30. letech kolem Československa v Evropě děje. Děda byl v sociálně demokratické mládeži, pomáhal uprchlíkům ze Sudet a vyjednával pro ně emigraci do Anglie. On se tam dostal poměrně dramaticky přes Polsko, odkud odjel poslední lodí v září 1939. 

V tehdejším ČSR skoro nikdo z „našich“ nezůstal, v posledních generacích se jim rodilo velmi málo dětí. Vím jen to, že babiččina rodina byla bohatá, že prázdniny trávila v Paříži, ovšem její rodiče zemřeli ještě před transporty. Jediný, kdo zahynul v Osvětimi, byla dědova maminka Elsa.

Určitě, v komunismus pevně věřili. Dědeček i babička, velcí intelektuálové, vstoupili do strany v Londýně. Babička tlumočila, vedle toho psala do pokrokového tisku, do ženských časopisů. Domů se pak vraceli až v roce 1946.

Babička určitě. Zeptat jsem se jí ovšem nemohl. Na začátku šedesátých let pak spáchala velmi pravděpodobně sebevraždu (tehdy se to ale nepřiznávalo)… Děda komunistou zůstal, to vím. Byl dokonce pravou rukou Slánského. Po jeho zatčení tak veřejně přišel téměř o veškeré výhody, ovšem žil si poměrně pohodlně, dokonce měl doma hospodyni. Pak se ještě s babičkou rozvedl, znovu se oženil…

Do politiky se vrátil jako náměstek ministra průmyslu v 60. letech. Pak byl v Ženevě zástupcem při OSN. Po srpnu 1968 se domů nevrátil. Později žil v Rakousku. S ním jsem se politicky neshodl na ničem, což jsem zjistil až v době, kdy jsme se opět mohli stýkat.

Dozvídal jsem se jen střípky. Od dětství jsem zažíval, že má známé, kteří holocaust přežili. Občas mě vzala na židovský hřbitov na pražských Vinohradech. Vzpomínám si – bylo mi tak pět – jak dávám na náhrobky kamínky. I o tom píšu ve své knize. Je to i osobní příběh. Ovšem důkladněji jsem se dostal k židovství až v posledních letech.

Občas chodívám do synagogy. Nevedou mě k tomu náboženské důvody, ale tradice. Ona vlastně není jiná cesta, jak se s předky propojovat než právě přes komunitu. Židem jsem se rovněž vždy cítil po psychologické stránce. V takové té obezřetnosti vůči světu, vůči přílišnému zjednodušování. Zlo v nás vypukne snadno, slupka civilizace je tenká…

Spíš mám pocit, že židovská komunita si trošku začíná vytvářet pocit nebezpečí sama v sobě. Jako Žid se tedy v Česku nebojím. A ač se obecně společnost posunula k agresi, nemyslím si, že je ta česká jako celek antisemitská. Podle mě bych se vystavil většímu nebezpečí, když v hospodě otevřeně podpořím Green Deal.

Jak jsem řekl, pro mě je víra kulturní stránka osobnosti, jarmulku na veřejnosti nenosím. Ale, pokud by to měla být „bojovka“, klidně se s ní metrem projedu. To, že jsem po mámě Žid, všichni, kdo chtějí, vědí. Netajím se tím.

Přestože je moje současná manželka Britka, byl jsem tam jen v roli návštěvníka. Ale je zjevné, že otevřený antisemitismus tam přinášejí imigranti, kteří mají kořeny mimo Evropu. Některé národy prostě Izrael, vše židovské nenávidí. Takže jedna věc je „místní“ antisemitismus, horší je ten kulturně dovezený.

Vychováváme je tak, aby byly dobrými lidmi a ke všeobecnému vzdělání, k čemuž židovství patří. Syn chodil v Praze i do židovské školy, ale přestala ho bavit, tak odešel na gymnázium, kde byl šťastný. Momentálně sympatizuje s utlačenými studenty z Gazy, což chápu a podporuji.

Jsem smutný a zklamaný. Nechápu tu širokou českou podporu ničení, zabíjení desítek tisíc lidí. Ano, jsem Čech, ano, mám židovské kořeny, ale to neznamená, že bezvýhradně podporuju Izrael. Ostatně nikdy bych se tam neodstěhoval. Je mi úplně jedno, jak dopadnou izraelští sportovci na olympiádě, zatímco těm českým budu fandit kdykoli. Jsem zkrátka spojený s místem, kde žiju. Moji předci tu žili po staletí. Byli tu doma. A teď mi řekněte: kdo je doma v Gaze?

A o tomhle všem je i má kniha o golemovi. Dokud ho ovládal a hlídal moudrý vládce, komunitu chránil. Jenže pak se vymknul kontrole a začal ničit. To vidíme v poslední fázi války v Gaze. Tam už nebyl cíl, který měl obsah, smysl. Chyběla lítost, soucit, vše, co formuje lidství.

Ano, terorismu je nutné se bránit, ale nelze sestoupit na jeho barbarskou úroveň. Co to přineslo? Palestinci teď Židy nenávidí ještě více. S nimi velká část světa. Zaselo se obrovské množství bolesti na obou stranách a nerýsuje se žádná naděje na usmíření.

Někteří Židé se navíc zradikalizovali, nechtějí vnímat argumenty protistrany. Předvádějí zhoubný nacionalismus, k němuž není imunní žádný národ. Osobně část izraelské vlády považuju za fašistickou. Nejsem v tom sám, jak vidíme na protestech v izraelských ulicích.