Spisovatel Kamil Miketa: Vladimír Kovář pomiliardářsku nežije

Protože Vladimír Kovář, o němž celá je, může být pro řadu lidí vzorem, jak se dá podnikat a žít. Nepotřebuje k tomu drahá auta, nákladné večírky. Je šťastný mezi svými lidmi, na své farmě, oblečený do maskáčů… Taky systematicky sbírá knihy, kterých tam má několik tisíc, hraje ve firemní kapele, pro niž skládá písničky, miluje hory a lodě. Je skutečně renesančním mužem. Nechápu, jak vše, co dělá, stíhá.

Cestu mi otevřela jiná má kniha, Podnikatelské legendy první republiky a jejich následovníci (2021). Psal jsem v ní o deseti prvorepublikových podnikatelských hvězdách, jako byli Emil Kolben (1862–1943) nebo Jindřich Waldes (1871–1942).

Společné měli vedle geniálních nápadů, podnikatelského umu také to, že se starali o zaměstnance. Hledal jsem pak k nim paralely mezi těmi, kteří podnikají jako oni, ale žijí v naší době. Došel jsem k Vladimírovi. Podle mě je v českém miliardářském klubu opravdu takový unicorn, jednorožec.

Naprosto se vymyká všem „klasickým“ miliardářským klišé. Tedy tomu, jak si tyhle lidi běžně představujeme. Chybí mu jakákoli arogance, nadřazenost. Chová se jinak, vypadá jinak, žije jinak než „běžní“ miliardáři. K tomu je výjimečně nadaný a pracovitý, měl štěstí na dobu, logicky se tedy jeho celoživotní snahy odráží i v tom, že vydělává hodně peněz. Nikdy se z nich ale nezbláznil. Stále zná hodnotu normálního života, i když ten jeho není tuctový. Jeho styl bych sám za sebe nazval podnikatelským buddhismem.

Asi zmíněný Waldes (mimo jiné vynálezce patentky – pozn. red.). Spojuje je vizionářství, úcta k zaměstnancům, snaha o to, aby se měli dobře, protože – jak oba vědí – bez nich by jejich firmy nefungovaly. On taky Vladimír o svých lidech neříká, že má zaměstnance. Mluví vždy o spolupracovnících. Má jich v několika firmách kolem 1500.

Teď už dobře. Jsme sousedi, což jsem zjistil, když jsem se přestěhoval do domu, jen pár kilometrů od Vláďovy farmy. V tu dobu jsem měl již v nakladatelství dohodnuto, že napíšu něco o výjimečných současnících, kteří vynikají napříč obory. Nápad, že by mohl být prvním z nich právě můj soused, přišel pak přirozeně. Dávno je plnohodnotným digitálním nomádem, kterého ale obklopuje velká milující rodina. Firmu řídí z lodi, z hor, z farmy…

Ten heliport má přímo na farmě… A ta naše kniha málem nevznikla. Právě když mířil na první schůzku, v ten den, v tu hodinu se Vladimír s vrtulníkem zřítil. Dlouho se poté vracel k tomu, proč se to stalo, není zvyklý chybovat. Už to ví, ovšem vrtá mu hlavou, jak mohl omyl udělat. Zároveň se ukázalo, jak zkušený pilot je. Pád na zem ze sto metrů přežil. Sice se zlomeninou nohy, prasklými žebry a hrudním košem…, ale přežil.

Moc ne. Když jsme řešili křest knihy, ptal jsem se ho, koho si pozve. Zvolil si lidi, které zná desítky let, kteří se věnují mimo jiné vážné hudbě, oslovil dávného spolužáka.

To určitě ne, vážně takhle, pomiliardářsku, nežije.

Ano, vím to, co mi ke všemu Vladimír řekl. Koupil je ve špatném stavu. Než je opravil, vyhořely… Fáma, že je nechal zapálit, se neprokázala. Mně to k němu ani nejde. Nedokážu si představit, že by tohle dopustil. Z hlediska spisovatele jsem v tomhle případě neměl ani o čem psát. Proto jsem boudám věnoval pár vět, v rámci popisu Vladimírovy lásky k horám.

Ne, jen jsme se dohodli na tom, že do ní nedáme snímky vnoučat. Proč taky, že? U jeho čtyř dětí problém nebyl, neskrývají se. Pracují v tátových firmách, případně jedna z dcer je aktivní jako chovatelka koní… Jejich podoby jsou známé.

Vladimír mi do knihy nijak nezasahoval, výjimky dělal v případě softwarových nepřesností, kterých jsem se dopustil. Odpověděl mi taky na každou otázku, kterou dostal.