REPORTÁŽ: Do Llanwrtyd Wells, s Wintonovými dětmi Milenou a Alfem a kopií sochy z Hlavního nádraží

V Llanwrtyd Wells čeká na oba několikahodinový program, do nějž patří: oběd (nechybí řízek, s nímž si děti z transportů cestu do Londýna často spojují), zpěv několika hymen (waleská a dnes česká a slovenská), krásná diskuse o tom, jak se ve škole žilo, sázení lípy a přádávání několika darů, od sochy po lavičku.

Nechybějí ani politici, dva velvyslanci: český Václav Baruška, slovenský Peter Susko, plus starostka Lynda Pace-Avery.

Na první pohled nudná akce má díky zúčastněným veliké emoční kouzlo. Při pohledu na Alfa a Milenu, všichni jim tu tak říkají, si pomyslíte: takhle bych jednou chtěla myslet, vypadat a žít. Oba devadesátníci plus, ale mluvit s nimi je stále čistá radost.

Poznají se okamžitě. Není divu. Díky jednomu televiznímu pořadu, který je svedl dohromady v 80. letech, se vídají na svůj věk poměrně často.

Ke vzpomínkám na šťastné dětství patří právě škola ve Walesu, tamní jezero, divadelní vystoupení, chození do vesnice na hranolky, fotbalové zápasy, i jeden kriketový, proti místním dětem, ale i čištění bot, jména učitelů, spolužáků, noviny Abernantské zprávy, taneční lekce…

To vše dozvídáme během cca hodinové diskuse mezi Alfem a Milenou, kteří si ještě před ní zazpívají všechny tři hymny. „Waleskou jsme v roce 1943 zpívali záhy po příjezdu místním, byl to náš dík za to, že jsme tady. Československou jsme zpívali mockrát. Vždycky nás dojala. Slova: Kde domov můj, znějí úplně jinak, když tam nejste,“ shodují.

Do školy za 2. světové války chodilo 120 až 148 dětí. Šlo nejen o ty z dětských transportů (těch bylo 54), ale také o potomky úředníků, od 11 do 19 let. Hotel, který stále slouží mladým, nyní jako zážitkové, adrenalinové místo pro školy, obývali celoročně.

Elektřinu jim vyráběl generátor, jež byla ukládána do baterií. Svítilo se ovšem také svíčkami i plynovými lampami. „A dívky bydlely jinde než kluci. Každý měl své schodiště. A tady jsme pravidelně čistily boty,“ ukazuje mi už v budově Milena prostory, kde se před více než osmdesáti lety pohybovala.

Záhy všichni zamíříme na diskusi do místnosti, která kdysi sloužila jako chlapecká studovna. Právě tam probíhá největší část slavnostního ceremoniálu. Jeho vrcholem je bezesporu diskuse mezi Alfem a Milenou. Sice většinou mluví anglicky, ale ten náš, český humor nikdy neztratili.

„Vždycky jsi byla moje bohyně,“ vyzná se třeba po letech Alf o několik let starší Mileně a oba dostanou záchvat smíchu. Vyprávět o téhle části dětství by mohli hodiny, to je jisté. „Milena je ale tou pečlivou. Pamatuje si mnohem víc. Má taky víc hmotných vzpomínek,“ dodá Alf.

Oslovená přikyvuje, i když se také přizná k tomu, že by zrovna ji nikdo netipoval na to, že bude „mozkem“ Wintonových dětí. „Měla jsem na téměř všechny kontakt. I proto se mohl ten slavný televizní pořad natočit,“ uvádí s tím, že vedle toho si nechala do památníčku zapisovat významné postavy, které za 2. světové války za dětmi dorazily. Nechyběl mezi nimi třeba Jan Masaryk.

„Pro mě to byli neznámí lidé,“ přizná vzápětí Alf, že mu bylo zcela jedno, kdo zvenčí přijel, když něco nepřivezl anebo ho neznal. „Snad jedinou výjimkou byli američtí piloti, kteří jednoho dne přistáli před školou. Běžel jsem za nimi a ptal se jich, co to dělají. Odpověděli mi: Přišli jsme se podívat na to, co se tady děje.“

Československá škola ve Walesu skončila svou činnost v červnu 1945. Po rozdání vysvědčení se děti rozjely nejen do Velké Británie, ale také do světa, od Kanady po Tasmánii. Domů, do Československa, se natrvalo vrátila menšina. Alf a Milena do ní nepatřili.

„Máma byla už tehdy vdova. V Československu nám nezbylo nic, nikdo z těch, které jsme znali, nežil. Nic nám nepatřilo,“ shrnuje Alf, na něhož čekaly už jen britské školy a také závratná politická kariéra, k níž patří mandát v parlamentu, mírová mise v Severním Irsku a prosazení zákona o ochraně mladistvých a dětských uprchlíků.

Dávno si před své jméno může psát i Lord. V srpnu mu také vyšla o jeho pozoruhodném životě kniha. Nazval ji symbolicky, The Boy with the Knapsack: An Extraordinary Life, from the Kindertransport to the House of Lords (Chlapec s baťůžkem: Neobyčejný život, od Kindertransportu až po Sněmovnu lordů).

Také Milena si může před jméno dát šlechtický titul, a to Lady. Titul získala poté, co britská královna Alžběta II. povýšila jejího manžela, architekta George Grenfell-Bainese, do rytířského stavu. Nedávno dostala také ocenění od českého prezidenta Petra Pavla.

Oba ve svých životech uspěli. Stejně jako další spolužáci, kteří se stali novináři, soudci, politiky, pedagogy, umělci, inženýry, podnikateli, ale také šikovnými řemeslníky… Ta replika sochy z pražského nádraží, kterou nyní najdete v muzeu ve velšském městečku Llanwrtyd Wells, jejich osudy vypráví. Díky Siru Wintonovi žijí.

„Z Prahy nás postupně vyjelo 669, nyní je nás kolem pěti tisíc. Díky němu jsme mohli mít děti a vnoučata. I proto je spojený i s naší školou,“ tyto věty říká Lady Milena stále dokola řadu let. Vystihují nejen odvahu jednoho „obyčejného“ muže, ale také vlastnosti bytostně spojené s lidstvím: nebýt lhostejný a mít odvahu včas se postavit zlu.