RECENZE: Slovenská Lolita naruby vládne metodou ledovce

„Můžeme být spolu, ale jen na chvilku, nikdo se o tom nesmí dozvědět, ale na chvilku můžeme.“ Jeden z mnoha výroků sexuálního predátora stále ulpívá jako zaschlá krev na utrpěných ranách v nitru již dospělé literátky.

Autorka jako by v sobě popřela sebezáchovný instinkt. Ve své prvotině, předchozí četné povídky oceněné na různých soutěžích nepočítaje, načrtává z pohledu žačky základní školy vlastní intimní příběh, totiž vývoj aféry s pedagogem ve středním věku, jehož manipulaci nezdravě propadává.

Tenká próza by se dala označit za jakousi převrácenou Lolitu z pera Vladimira Nabokova. Hochholczerová se slastné stylistice ruského emigranta díky schopnosti opsat pozoruhodné fantasmagorie do slov ostatně umně přibližuje. Zároveň se však od proslulého díla distancuje tím, že poskytuje hlas poškozené hrdince, nikoli deviačnímu vypravěči, jak tomu bylo v téměř sedmdesát let starém románu.

Na poli světové autofikční beletrie z posledních let nejde v tomto ohledu o ojedinělý případ. Svolení francouzské prozaičky Vanessy Springory nebo Poupátka tuzemské tvůrkyně Hany Lehečkové nesou ve srovnání se slovenským textem podobné téma i jeho stejně drásavé zpracování.

Úsečnými výseky z několikaletého uvěznění v kleci zhoubné známosti, kdy na čtenáře jen pomrkává a nutí ho se spoustu souvislostí ze stroze nastíněných situací dovtípit, Hochholczerová potvrzuje bystré uplatnění Hemingwayovy metody ledovce.

Lehce mysteriózní, vábný titul Tenhle pokoj se nedá sníst postupně dostává svému významu. Od dětinského okusování tužky autorka přechází k širokému připodobňování tělesnosti ke konzumaci potravy.

Jazyk se stává ostrým nožem, zneužívaná dívka sladkým medem. I v hříčkách symboliky tkví silná přitažlivost tohoto působivého debutu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Tenhle pokoj se nedá sníst - Nicol Hochholczerová