RECENZE: Ptáčátko bylo rozčtvrceno, vrah číhá před i za pikolou

Autor umí popsat napětí ještě dramatičtěji, než jaké by ve skutečnosti mohlo být. Nepoužívá k tomu slov navíc, žádných záhadných podobenství či tajnosnubně se tvářích vět nebo sousloví.

Má přesný cíl, za kterým jako spisovatel jde, umí k němu najít nejtrnitější cestu, nejrafinovaněji vyfabulovanou, s přehledem jí projde, přitom vládne schopností psát cokoli takříkajíc mezi řádky a také se nebojí ukončit kapitolu ve chvíli, kdy čtenář ještě nějakou další informaci očekává.

Jenže ona nepřijde, a nepřijde třeba ani v úvodu následující kapitoly. Sveistrup se k ní vrátí později, leckdy i v okamžiku, kdy už se její obsah na napětí nepodílí, protože román zašel dál a drama se děje jinde, za jiných okolností a s jinými tématy.

Těch má na rozdávání, však také případ sahá do historie. Předhazuje jedno překvapení za druhým a vystavuje z nich napětí, které vystačí skoro na pět stovek stran. Čtenář při nich nevydechne, a kdyby nebyla noc určená ke spánku, byl by se Sveistrupovým povídáním jistě s chutí non stop.

Kniha Kaštánek (2018) získala uznání kritiky a následovala její seriálová adaptace pro Netflix. Sveistrup v ní nebyl jen autorem předlohy, ale také scenáristou. Zkušeností na to má dost, je mimo jiné spoluautorem scénáře k úspěšné severské televizní sérii Vražda. V roce 2017 byl jedním ze tří scenáristů filmové adaptace románu Jo Nesba Sněhulák a nyní se podílí na scénáři k Ptáčátku.

Právě jeho scenáristické zkušenosti jsou v nové knize patrné. Psal ji s vědomím, že každá stránka, která není poutavá, je zbytečná. A každá kapitola, která nepřináší posun, zvrat či překvapení, se musí škrtnout. Nepíše sice literaturu, která by aspirovala na nejvyšší jazyková ocenění, dává jí však nezměrnou intenzitu, která je motorem příběhu a jeho spojení se čtenářem.

Kniha startuje prologem, jenž se vrací o třicet let zpět. Na školním výletě najde jedno z dětí v rákosí rozřezané tělo pohřešovaného chlapce. A objeví se tam i rozřezané ptáčátko.

Pak se příběh dostane do současnosti, v níž Thulinová a Hess řeší vraždy spojené s říkankami, které děti recitují při hře na schovávanou. Brzy se spojí s nevyřešeným případem usmrcení devatenáctileté Caroline Holstové. Další oběti ale do vyšetřování jasno vnášejí pomalu.

Hra o čas, která je součástí každé dobré detektivky, buduje náladu, ve které umí zručný vypravěč Sveistrup chodit. Vládne jí s přehledem. Vyčíst mu proto lze jen drobné nelogičnosti, které v příběhu jsou, či neochotu, možná neschopnost, dát knize vyšší literární váhu.