RECENZE: Když se trhá nebe, prosvitne zdařilý román

Chalupová není ve svém oboru začátečnice, s tou zatím poslední má na kontě třináct knih, rodinných ság, detektivek nebo romancí. Předešlé počiny však vydávala u nepříliš významných nakladatelů. Teprve s novinkou, o niž se postaral obří nakladatelský dům, může prorazit pomyslný skleněný strop a získat možnost oslovit daleko širší čtenářské skupiny.

Téma jim nabízí více než přitažlivé. Umělecké zpracování osudů příslušníků v dějinách neustále stíhané národnosti, zasazené do vrtkavého závěru třicátých let minulého století, se může v očích mnohých jevit jako kalkul.

Chvatně blížící se nejkrvavější konflikt v historii lidstva ale Chalupová na rozdíl od řady jiných předchůdců opovážlivě nevyužívá. Strach z Hitlerova Německa tady slouží skutečně jen coby spíše matná, byť znepokojivá kulisa veskrze lidského příběhu, jenž by se mohl odehrát ve kterékoli době a na jakémkoli místě.

Ústřední pár, továrník Hugo Rosenbaum a jeho choť Judita, totiž nemůže přivést na svět dědice, který by převzal vedení fabriky, aby nepřipadla jednomu z trojice synů jeho bratra Otty, s nímž odmala soupeří. Naskytne se řešení, když chudá hospodyňka Emílie po lehkém nátlaku projeví ochotu porodit manželům dítě, které by bylo biologicky, i když jen z poloviny, jejich.

Jenže se píše rok 1937 a napjatá situace v sousední nacisty ovládané zemi, která pro Židy nevěstí nic dobrého, začne nabírat rychlý spád. Hugo a Otto navíc náhle přicházejí o milovanou maminku. Tehdy se, jak vyplývá z názvu knihy, podle judaistické tradice roztrhne nebe. Umírající člověk opouští fyzický svět a přiblíží se bohu.

Hlavní linka, která na rozdíl od těch vedlejších podle slov autorky nevychází z dobových pramenů, ale je její tvůrčí licencí, do určité míry připomíná děj dystopické prózy Příběh služebnice kanadské autorky Margaret Atwoodové. V té zdravotně způsobilé ženy nedobrovolně rodí děti pro manželky mocných mužů v diktátorském státu z blízké budoucnosti.

Ze strany její tuzemské kolegyně nicméně nejde o bezduchou napodobeninu dnes už klasického díla. Neplodnost a nemorální východisko z ní představuje pouze jednu z problematik, které Chalupová šikovně rozvíjí v kontextu éry, kdy pro naše předky neexistoval jiný než přírodní způsob reprodukce.

Poutavým jazykem, ze kterého čiší bohatá slovní zásoba a její dřívější novinářské zázemí, píše rovněž o narušených rodinných vztazích, tragické rivalitě mezi sourozenci a urputné snaze mít za každou cenu lepší život. Nepropadá se přitom do žánru červené knihovny.

Chalupová předkládá hojně zdobenou fresku, již staví na vícero zajímavých postavách, nikoli jen na nešťastných Rosenbaumových. S každou z nich čtenáře nechává dostatečně dlouho pobýt, aby mohl porozumět všem jejím osobnostním nuancím.