Raději zešílet v obýváku. Nad knihou Aleše Palána Za tichem: Šumava

Původní podtitul edice nakladatelství Motto zněl „Velmi osobní průvodce místy, kde se duše může nadechnout“. U Palánovy Šumavy, která je šestou knížkou edice, by mi ale sedělo spíš něco jako „průvodce místy, kde duše může zdechnout“. A ne, opravdu to není proto, že na Šumavě jsou kopce…

Možná si toho byla vědoma i redaktorka edice Helena Varšavská, protože duše je nyní v podtitulu raději kamsi navigována. Ne doslova kamsi. Ale spíš někam. Ech, to jsem si moc nepomohla… Zkrátka a dobře, duše je navigována Alešem Palánem po Šumavě tak mistrně, že ani nemrkne a už to s ní jde z kopce. No vida!

Musím se přiznat, že právě Aleš Palán byl jedním z argumentů, proč jsem kývla na nabídku do zmíněné edice svým cestopisem rovněž přispět. Palán je sběratel příběhů a to je publicistika mému srdci natolik blízká, že se s ním cítím být v jakémsi vzdáleně příbuzenském vztahu. Takže když se mi naskytla šance obývat s ním obývák, nezaváhala jsem.

Už jsem se viděla, kterak nadšený čtenář-cestovatel a nyní i sběratel graficky vydařených útlých knížek řadí v knihovně jednoho osobního průvodce vedle druhého. Štifter: Novohradské hory; Hartl: Křivoklátsko; Poncarová: Český les; Šilhová: Žďárské vrchy; Palán: Šumava. Jenže znáte to, člověk si dělá plány a pánbu se chechtá. Mezi Šilhovou a Palána se na poslední chvíli vklínil Doležal se svou Krabatinskou vysočinou. Nestrádám, publicista Miloš Doležal je taky slušná novinářská a literární šajba.

Ale tenhle text má být o Palánovi. Respektive o Šumavě, jak ji Aleš Palán vidí. A jak chce, aby ji viděli čtenáři. Možná.

Podle mého je knížka zkouška, které autor podrobuje potenciální návštěvníky, aby zjistil, zda je Šumava opravdu zajímá víc než jen jako instantní polévka uvařená podle návodu na Instagramu. Jak je krásná! Jak je romantická! Jak je fotogenická! Pojeďme tam na dovolenou! Tam nám to bude slušet! Někdo v tuto chvíli možná trochu zaváhá, vybaviv si šumavský thriller Petry Klabouchové Ignis Fatuus.

Ten je mrazivý jako zimní ráno na Kvildě, kdo by tam stanul dobrovolně, brrr. Aleš Palán thriller v antiprůvodci zmiňuje. A to velmi nebojácně, až útočně, když jeho autorku přirovná k muchničkám. Jak Petra, tak ty malé krvesajné potvory jsou totiž podle Palána pro Šumavu dobrodiním, protože odrazují turisty. Vida, nemožné, tedy hledání šumavského ticha, se může stát skutkem.