Článek
Monografie je výjimečná nejen rozsahem, ale především přístupem, který odráží fakt, že vznikla jako výstup dlouhodobého vědeckého a výzkumného programu Janáčkovy akademie múzického umění, která knihu vydala.
Autor podnikl důkladný výzkum pramenů a všech dostupných zdrojů, včetně rozhovorů s Lakomého souputníky, a to jak veřejně publikovaných, tak i osobních. A v neposlední řadě vychází z osobních zážitků Lakomého herectví, jehož sledoval od konce osmdesátých let, tedy v poslední vrcholné fázi Lakomého tvorby.
Mareček provází čtenáře Lakomého cestou k divadlu od jeho ochotnických začátků v době, kdy navštěvoval chemickou průmyslovku, přes studium herectví na JAMU až k profesionálnímu angažmá v Divadle bratří Mrštíků a posléze Státním divadle v Brně, které se stalo Lakomého hlavní domovskou scénou. S odskoky do jiných angažmá a hostování.
Všímá si osobností, jež Lakomého na této cestě ovlivnily, především režisérů Antonína Kurše, Aleše Podhorského, Evžena Sokolovského, Miloše Hynšta, Zdeňka Kaloče, Evalda Schorma, Aloise Hajdy a dalších.
Především však věnuje velkou pozornost rolím, které Lakomý během své divadelní pouti ztvárnil. Je to úctyhodná řada postav od knížete Myškina v Dostojevského Idiotovi až po starého herce Světlovidova v Čechovově Labutí písni.
Marečkovou předností je schopnost výstižně popsat herecké prostředky, jež Lakomý využíval, i zachytit osobitost jím ztvárňovaných postav. V centru knihy stojí podrobná analýza dnes už legendární brněnské inscenace lidové hry Komedie o umučení (1965), v níž Lakomý ztvárnil postavu jménem Persona Ježíš.
Marečkova monografie je psaná jazykem spíše vědecké práce než popularizační knihy, takže po ní sáhnou nejspíš odborníci, ale i laičtí zájemci o divadlo a herectví. Méně se zabývá osobním životem herce, prakticky jen tam, kde se protíná s divadlem.
Text ilustruje množství kvalitních fotografií i přetištěných dokumentů, z nichž mnohé se objevují na veřejnosti poprvé. A obsahuje i první kompletní soupis Lakomého rolí z let 1954–2010.
I přes nespornou důkladnost a vědecký duch knihy se autor nevyhnul pár chybám, když třeba režiséra Karla Palouše zaměnil s filozofem Radimem Paloušem. Šéf činohry pražského Národního divadla v osmdesátých letech minulého století se jmenoval Fixa, nikoli Pixa. A tvrzení, že Lakomého kolega Josef Somr „zamířil do pražské Zlaté kapličky“ je v roce 1961 rozhodně zkreslující, neboť Somra čekala velká éra v pražském Činoherním klubu a do Národního divadla přišel až v roce 1978.
Některé popisy a tvrzení se také v textu zbytečně opakují, ale to jsou jen malé skvrnky na jinak výjimečné publikaci, která se rozhodně zařadí do zlatého fondu kvalitních hereckých monografií.
