Glosa: O Moskvě, Frankfurtu, Weilovi a svobodě slova

Weil byl tím, o němž jsem psala svou první velkou vysokoškolskou práci. Zavedl mě naplno do 30. let, do dob, kdy českoslovenští komunisté tvrdili, že Sovětský svaz je ráj. On k nim zprvu patřil. Jenže pak se jako překladatel Kominterny dostal do soukolí stalinistických procesů, skončil ve vyhnanství.

Poté, co mu bylo umožněno vrátit se do ČSR, začal mluvit. Otevřeně, bez příkras popisoval vše, o čem vlastně všichni věděli. Jen mu stále říkali: hele, je to pravda, ale… mlč, respektuj vyšší cíle strany, kritika pomůže jen těm, co nás nenávidí. Tím, kdo mu sepsání jeho svědectví vyčetl jako hlásná trouba strany, byl jeho kamarád Fučík. Dostal to nařízeno od šéfa, od Klementa Gottwalda.

Jenže Weil mlčet nechtěl, a tak psal, čímž ztrácel vše, na čemž dříve stál jeho život. Se štěstím přežil jako Žid 2. světovou válku. Holocaust popsal v knize Život s hvězdou (1949). Patří k autorům, kteří jsou (polo)zapomenuti, ale jejich svědectví stojí za to číst.

Právě proto, že v sobě cítili potřebu ctít svobodu slova, dokázali natvrdo popsat realitu bez ohledu na následky, osobní i společenské. I v mlčící mase se totiž – díky bohu za to – stále najdou odvážné hlasy. Přesně totiž o tomhle podstata literatury, umění je. Nastavuje zrcadlo všem.

Díky bohu, že literáti mohou stále mluvit. Patřil k nim Weil, patří k nim Radka Denemarková, o jejímž úterním zahajovacím projevu ve Frankfurtu se stále mluví. Ostatně, potvrdila tu svůj literární styl: přímočaře pojmenovat věci kolem nás.

Dobře ví, že se její slova nebudou líbit všem, a taky ví, že zaznít musejí. Zejména v době, kdy někteří čeští politici mají myšlení nastavené spíše k Moskvě než k Frankfurtu. Nemlčet o lžích, demagogii, válkách a o společenském napětí je základ demokracie, je právem, povinností každého z nás.

A výzvy k apolitičnosti umění říkají zpravidla ti, kteří patří k prvním, kteří ho následně umlčují.