Budoucnost lásky? Mozky se synchronizují a skončí tajemství, říká psychoterapeut Honza Vojtko

Tyto úvahy ukazují spíše na větší izolovanost. Každý vztah je založen na tajemství, s partnerem nemáme sdílet všechno.

Ta futurologická vize ale není sci-fi, první implantáty propojující mozek s počítačem už reálně existují. Zatím je má ve svém těle jen pár desítek lidí na světě a slouží hlavně k obnovení pohybu nebo komunikace po ochrnutí, ne k přenosu emocí.

Cesta k mnohem sofistikovanějším verzím je ale jasně načrtnutá. Emoce jsou neurochemickou a biochemickou reakcí těla, kterou lze pomocí technologií nasimulovat a přenášet.

S čipy hrozí naprostá ztráta soukromí. Data o našich nejniternějších prožitcích budou uložena na cloudech (síť vzdálených serverů v datových centrech – pozn. red.), a tím pádem budou moci být zneužitelná.

Vypadá to, že si souhlas budeme dávat nejen k sexu, ale třeba i k tomu, co z našich emocí druhému odhalíme. Jsou to úvahy lidí, kteří se tomu věnují, ale jak jsem říkal, po té cestě již jdeme.

Je to děsivé, ale řada jeho dílů se realitě čím dál víc přibližuje. Čína si třeba buduje systém hodnocení důvěryhodnosti občanů a firem, který sice zatím není tak jednotný a založený na vzájemném hodnocení lidí jako ve fiktivní epizodě Pád střemhlav, ale míří podobným směrem.

Mílovými kroky jde dopředu i robotizace. Vědci mimo jiné vyvíjejí android­ní roboty s technologicky vylepšenou silikonovou kůží, která umožňuje jemnější mimické reakce.

Paralelně zkoumají sociální roboty s vestavěnou umělou inteligencí, u kterých už některé klinické studie prokázaly terapeutický efekt, například snížení deprese a osamělosti u seniorů. Zatím ale nejde o jeden a týž produkt: nejpokročilejší android­ní obličeje jsou spíš předmětem výzkumu mimiky a interakce člověk-robot, zatímco doložený terapeutický přínos mají hlavně jednodušší sociální roboti.

Tady si ale neodpustím poznámku. Připadá mi fascinující, že část lidstva mentálně žije právě v roce 2050, ale jiná by se ráda vrátila do roku 1928, nebo snad 1830. Oddalujeme se od sebe, společensky i vztahově. Ačkoli máme k dispozici spoustu vědeckých výzkumů, jak si zlepšit a užívat skvělý život, často děláme pravý opak. Ta svoboda a nejistota nás totiž děsí.

Díky psaní knihy jsem si pro sebe mohl vytvořit vlastní definici. Lásku vymezuji jako takzvaný emergentní adaptační mechanismus. Slovem emergentní mám na mysli, že jde o celek tvořený řadou jednotlivostí, od biologické přes psychologickou po společenskou, které samy o sobě vlastnosti toho celku nemají.

Zároveň je láska nástrojem k přežití. Milovat musíme, abychom zůstali lidmi a dále se jako lidské bytosti rozvíjeli.

V současnosti ale milostné vztahy extrémně přetěžujeme představou, že intimní láska je ta jediná správná. Přitom už německý psycholog Erich Fromm ve svém díle Umění milovat pojmenoval různé formy lásky, nejen romantickou nebo erotickou, ale také mateřskou, bratrskou nebo lásku k transcendentnu, k něčemu, co nás přesahuje.

V tuhle chvíli se psychologický pohled zaměřuje na to, zda naplnění můžeme dosáhnout i pomocí přátelství nebo péčí o druhé.