Článek
Naposledy vám vyšla kniha Čarodějná spolužačka. Vezmeme to popořádku. Jaká kniha, již jste napsal, byla pro vás ta první?
Vždycky jsem si na spisovatele hrál, chtěl jsem se jím stát. Dokonce vím přesně, co jsem kdy napsal. Díky dědovi, který každou mou dokončenou knihu orazítkoval datumovkou. Přehled o tom, kdy a co jsem napsal už jako dítě, tak mám výborný.
V dospělosti jsem vydal devatenáct knih, včetně leporel. Najdete mezi nimi díla pro dospělé, básně, prózu, knížky pro děti. S Čarodějnou spolužačkou jsem vstoupil do světa fantastiky. I když fantaskní momenty byste našli už v mé povídkové knize Poslední noc s M. a jiné prózy (2014).
Ve vaší tvorbě přece jen mírně převažují díla pro děti. Myslíte si, že dětem rozumíte?
Řekl bych, že ano. Vystudoval jsem pedagogickou fakultu. Učil jsem na základní škole a v domě dětí a mládeže. Řekl bych, že se umím do světa dětí a mládeže vcítit. Taky bych řekl, že ve mně kus dětského světa stále je. A jestli se jim mé knihy líbí? Tohle hodnocení bych nechal na nich. Děti nelžou, jsou naprosto otevřené, upřímné. Netrefím-li se, brzy se to ukáže.
Spisovatelem jste z lásky ke slovům. Jinak vás živí vzdělávání budoucích učitelů. Liší se současní adepti téhle profese od vaší generace?
V něčem ano, v něčem ne. Je vidět, jak moc je na rozdíl od mé generace ovlivňuje vizualita. A jak jsou zvyklí být obklopeni displeji a obrazovkami. Sám jsem vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor český jazyk a literatura - francouzský jazyk a literatura. Pak jsem na Pedagogické fakultě UK v Praze roky učil. Poté jsem odešel do Ústí nad Labem, na tamní fakultě vyučuji osmým rokem. Za ta léta se svět proměnil a proměnili se i studenti.
Jste i básník. První verše jste psal spolužačkám?
Ne, bylo mi asi pět, když jsem napsal první báseň. Popsané papíry jsem secvakával do knížeček, ilustroval, „vydával“ je. Chtěl jsem, aby se podobaly opravdovým knihám, těm, co jsme měli doma. Ty své mám uložené dodnes v gauči. S dědovými razítky, jak jsem popisoval. Jeho datumovka byla vytížená.
Od kolegů básníků vím, jak těžké je prosadit se v žánru považovaném za přežitý.
Poezie se oproti próze hodně málo čte, tedy i méně vydává a méně prodává. Jediná, která žije masově, je poezie jako text ve zpívané písni. I puberťáci poslouchají od rána do večera hudbu. Což je paradox. Zatímco tištěná poezie je skoro výsadou elitního čtenáře, ta zpívaná (ve formě písňového textu) je všude.
Často si posluchači písní ani neuvědomují, že poslouchají poezii. Dokonce, kdybyste se jich zeptala, zda by si přečetli báseň, zaskočíte je. Řeknou, že poezii nerozumějí, že jí nerozuměli už na základce, že je to úplně jiný svět. Nikdy by si sbírku básní sami nekoupili ani nepůjčili v knihovně.