Článek
„Mnohokrát za mnou někdo přišel, chválil mě a sliboval, že se mi pokusí pomoct, ale až teď se to doopravdy stalo. A nabilo mě to obrovskou energií a touhou pracovat dál,“ vypráví klavírista svůj příběh.
V kavárně Grand Café Orient v kubistickém Domě U Černé Matky Boží si Aladára Lašanského poslechl viceprezident Masarykovy akademie umění Karel Cornelius Kučera, který říká: „Poslouchal jsem ho mnohokrát a věděl jsem, že je to velmi dobrý klavírista, který hraje s citem, ale opravdu mě zaujala až jeho vlastní skladba Pohádkový sen.“
Pak už šly události rychle, Kučera doporučil Aladárovo concertino dirigentovi Vítězslavu Podrazilovi, proběhlo několik úprav a 10. dubna zazní skladba na Matine v koncertním sále Bohuslava Martinů v Akademii múzických umění v podání dvaadvacetičlenného Orchestru Atlantis.
Silné emoce
Na otázku, zda má trému, odpovídá Aladár Lašanský: „Nevím, jestli trému, ale jsem starší člověk a myslím, že s věkem se lidé stávají stále citlivější, tak mám trochu strach, aby mě neovládly emoce.“
Hudba ovlivnila celý jeho život. Vystudoval pražskou konzervatoř, ale protože jeho učitel klavíru emigroval, neměl nikoho, kdo by jej doporučil na vysokou školu. „Hodně spolužáků, zejména žen šlo po škole učit do hudební školy. To jsem ale nechtěl, je to obrovská odpovědnost pracovat s dětmi,“ vypráví. Po škole se tedy začal živit jako člen hotelového orchestru, se kterým vystupoval i v zahraničí.
Při této práci studoval Lidovou (nyní Ježkovu) konzervatoř v Praze obor dirigování, skladba a jazzová hudba pro klavír. V průběhu těchto studií účinkoval na čtyřech koncertech „Piano v jazzu“. Kromě toho měl i recitály klasické hudby. "V průběhu studií jsem si uvědomil, že mým dalším životním zájmem je komponování. Mým hlavním vzorem byl J. S. Bach, obdivuji genialitu v jeho skladbách," říká.
Posledních dvacet let se však věnuje především sólové dráze a živí se jako kavárenský klavírista. „Ta práce se mi líbí, neměnil bych ji. Hudba dokáže lidi pohladit po duši. Poznám, co se komu líbí,“ říká muž, ze kterého přímo prýští empatie a dodává, že hudba v kavárně nesmí hosty rušit. Hraje podle toho, co jeho publikum právě potřebuje, aniž by to snad samo tušilo. Krom klasických skladeb má na repertoáru filmové melodie i aktuální hity.
Pozná, co se komu líbí
„Pokaždé když vcházím do kavárny či restaurace, prohlížím si hosty a přemýšlím, jakou skladbou bych je potěšil. Za tolik let praxe již poznáte, komu hrajete. Mým publikem jsou náhodní hosté, ale i lidé, kteří se pravidelně vrací, aby při poslechu hudby strávili příjemné chvíle. Jednou jsem hrál a viděl jsem pár, který se o něco přel, a tak jsem začal hrát pro ně a jako zázrakem se za chvilku usmívali a drželi se za ruce. Hudba má obrovskou sílu, ale musí se hrát s citem,“ říká a dodává, že na každé vystoupení se vždy těší.
„Je zajímavé, že Češi se často bojí zatleskat, i když je vidět, že by to udělali rádi,“ říká. „Cizinci takový problém nemají a je pravda, že mladší lidé už tolik také ne, trochu se to mění."
Se svým publikem dokáže komunikovat beze slov: "Když jsem hrál ve Slávii, chodila tam skupina doktorů a za ty roky se postupně přesunuli od stolku u vchodu až ke mně,“ usmívá se. „Naučil jsem se, že hudba má být příjemnou kulisou a nikdy nesmí hosta rušit.”
Skládat a hrát bude alespoň do devadesáti
Za léta hraní má lidi prokouknuté, jeho usměvavé oči září spokojeností. S hudbou je spojen i jeho osobní život. „Moje manželka hudbu miluje, celý život mě podporuje,“ říká a dodává, že i jeho dcera zdědila hudební talent, který dál předává vnoučatům.
Na svůj velký koncert se velmi těší: „Jsem rád, že jsem se nikdy nevzdal a těším se, že mé skladby, které jsem schovával po čtyřicet let takzvaně v šuplíku, se konečně dočkají světla světa. Je úplně jedno, kolik je člověku let, důležité je stále věřit a pracovat na sobě.“
Vzápětí se zasměje a praví: „Budu psát a hrát až do devadesáti. A potom budu tak dvacet let odpočívat.“ Z jeho šuplíku se na světlo postupně dostávají všechny skladby, které zkomponoval, a zároveň pracuje na dalších.
„Když přijdu domů třeba v jedenáct hodin, nejsem vůbec unavený, sednu k piánu a skládám, mám teď do všeho chuť,“ svěřuje se muž, který to jako kavárenský klavírista neměl vždycky jednoduché a málokdo byl ochoten dát jeho autorské tvorbě příležitost. On by ale prý neměnil, protože svou hrou může hladit lidi po duši. A hladí je skvěle.
