Článek
V minulosti to totiž byla umělecká skupina čtyř výtvarníků, která vznikla v roce 1990 a tvořili ji Josef Bolf, Jan Šerých, Tomáš Vaněk a Ján Mančuška (1972-2011). Díla tohoto kvarteta umístil kurátorský tým Sandra Baborovská a Vít Havránek do gotického interiéru pražského Domu U Kamenného zvonu, kde je možné si je prohlédnout do 11. října.
Právě koexistence klasických lomených oblouků a gotických kleneb s pracemi inspirovanými konceptuálním uměním, performancí, komiksem, sci-fi, pop-artem nebo reklamou vytváří interesantní kontexty. A jako by se prostřednictvím vystavených děl posunulo kolo času o tři desítky let zpět a my se dostáváme opět do devadesátých let, doby, kdy bylo všechno možné, a to nejen ve výtvarném umění.
Ještě než návštěvník vstoupí do interiéru galerie, narazí na dvorku na dílo Josefa Bolfa Zlatý časy, které tvoří zaparkovaný bílý automobil Škoda se zvukovou nahrávkou uvnitř. Když poté procházíme jednotlivými sály, otevírá se před námi obrovské jeviště konceptuálních fantazií.
Ne, že by na výstavě chyběly klasické výtvarné formy, jako jsou třeba expresivní a temné Bolfovy obrazy, ale mnohem zajímavější jsou prostorově ambiciózní projekty. Třeba objekt Tomáše Vaňka Princip č. 18, rozebraná Škoda 120, mechanika a karoserie.
Umělec rozestavil na papír jednotlivé součástky a vytvořil na ploše jejich stínový obraz pomocí spreje a poté ho položil na zem do gotického sálu. Najednou zjistíme, že to do sebe zapadá, papír s vytvořenými znaky vypadá jako tkaný perský koberec v králově komnatě.
Podobné hrátky s prostorem nabízí kolekce děl více autorů vytvářející interiér pokoje z devadesátek. Plyšová figura Josefa Bolfa supluje domácího pána sledujícího televizní program. Při pozorném prohlížení jednotlivých artefaktů objevíme na poličce dvě knihy vysvětlující název výtvarné skupiny. Jde o román Karla Maye Duch Llana Estacada a knihu T. M. Reida Bezhlavý jezdec (k inspiraci přispěl i stejnojmenný sovětský western).
Střídmější vizuální zamyšlení nabízí trio obrazů Natvrdo Jána Mančušky z konce 90. let, na kterých autor vytváří klasická zátiší jako koláž z laťovek, překližek a dýhy.
Do krajnosti naopak posouvá vizualitu Jan Šerých videem Tváře (1996), kterým dává vzpomenout na začátky tohoto média, videopůjčoven a prvních počítačových her v posttotalitní zemi. A Velké zrcadlo Jána Mančušky?
To už je vlastně ono devadesátkové D.I.Y. (Do It Yourself), tedy udělej si sám, v čisté krystalické podobě. Stoupneme si před zrcadlo a sami ze sebe vytvoříme vlastní obraz v životní velikosti. A tím se vlastně symbolicky zařazujeme do skupiny následovníků bezhlavého jezdce, který nás vede do neznáma pouští postmoderního umění do neznáma.
