Článek
Máte na kontě tisíce plastik, kreseb a koláží. Jaké to je, když se ohlédnete?
Kolikrát mě překvapí, když u někoho v obýváku uvidím svoji dózičku nebo hrnek starý půl století. Naštěstí tím, že jsem byla zvaná na sympozia a workshopy, hodně věcí zůstalo v různých sbírkách. Netuším, kam bych je jinak dala, mám plné ateliéry.
A jiná ohlédnutí?
Pořád vlastně nevím, kdo jsem. Ani co si mám myslet o světě, o lidech. Když jsem byla mladá, věděla jsem přesně, že tohle je bílé a tohle černé, zatímco dnes to dost dobře nechápu. Takže se snažím být co nejvíc v přírodě, pracovat a nedívat se na zprávy. Cvrkot sleduji jen zpovzdálí, ale co je třeba, se vždycky dozvím.
Místo odpočinku pořád pracujete. Co je vaším hlavním motorem?
Asi zvědavost a hravost. Taky touha po dobrodružství. Ta mi umožnila poznat kolem padesátky hodně zemí, nebát se vyrazit do neznáma. Dnes jsem už cestovatelsky nasycená a nejsem zvědavá na další místa, chci si uchovat v paměti to krásné, co jsem zažila. Ale neumím si představit, že bych přestala tvořit, úplně se zastavila a třeba jen koukala na televizi.
Jaké touhy jste měla před sedmdesáti lety?
Chtěla jsem mít psa, což nevyšlo. Tak jsem si přála kočku, ale i to vypadalo bledě. Rodiče mi povolili akorát křečka a bílé myšky. Pak se ke mně na cestě z hodiny piana přidal elegantní černý kocour s bílou náprsenkou, kterého si zamilovala i maminka. Tenhle Felix dokonce hrál ve filmu a já ho tehdy doprovázela až na Šumavu, což mi spolužáci záviděli.
Co jste chtěla v životě dělat?
Kreslit a malovat. Byla jsem „omyl“, který rodiče už nečekali, trošku tlustá holčička, co pořád jí, čte a kreslí. Ve škole jsem se ulejvala tvorbou nástěnek a kreslila úplně všechno, včetně kluků s hokejkami na rybníku, nebo sebe, jak mlátím kladivem do piana. Kresby jsem hromadila pod otomanem a později skončily ve sběru. Někdy v sedmi letech jsem uplácala z jílu, který jsem našla u babičky na vsi, první sochu – asi půlmetrovou madonku. Vystavila jsem ji na parapetu, a když přišel soused, se samozřejmostí se u ní pomodlil.
Pak jsem postavila z vlastnoručně vyrobených cihliček kapličku, a když zvonili v té skutečné poledne, já zvonila taky. Už tehdy jsem nacházela poklady na smetištích a obcházela popelnice, z čehož maminka šílela.
Co vlastně dělali rodiče?
Maminka měla před válkou módní salon a šila úžasné modely. Nosím je dodnes. Otec pracoval jako bankovní úředník, ale amatérsky maloval. Ke konci života, po smrti maminky, se „rozmaloval“ intenzivně, šlo o svérázný art brut neboli naivní umění.
Přinesla jsem mu tehdy štos čtvrtek a barvy, jenže jemu se zdálo, že je to pro něj škoda, a kreslil dál na obyčejné žluté papíry. Jistě ho nenapadlo, že mu posmrtně uspořádám několik úspěšných výstav, dokonce v New Yorku.