Článek
Poppy je zároveň jednou z nejživotnějších postav, jaké jsou na současných filmových plátnech k vidění. Sally Hawkinsová za ni dostala Zlatý globus i berlínského Medvěda a není divu – zahrát postavu od podstaty tak bezvýhradně kladnou je úkol nelehký a Hawkinsová se s ním vyrovnala brilantně. Kvalita její postavy tkví zejména v tom, že není ve filmu jen sama o sobě, ale jako lučavka královská odhaluje pravost citů a charakterů druhých.
Natočit atraktivní a zábavný film o docela normálním životě docela normálních lidí dnes umí málokdo. Seveřané a pár Britů. Mike Leigh (Tajnosti a lži, Všechno nebo nic) mezi ně rozhodně patří a potvrzuje to i tentokrát. Jen na první pohled může Poppyin optimismus a dobrá nálada působit jako cosi divného, nepatřičného. Poppy sice umí být „na zabití“ tím, jak neohrabaně občas šlape v porcelánu. Některé lidi štve prostě tím, že se na ně za všech okolností neúnavně vlídně usmívá, ale kdo podlehne pocitu, že je proto nesnesitelná, měl by asi hledat problém sám v sobě.
Poppy je totiž člověk z masa a kostí, její jásavě barevné přepestré oblečení, smích ve zdánlivě zcela nevhodných situacích, pevné odhodlání ke všemu se postavit nejen čelem, ale i s úsměvem není bezmyšlenkovitým šťastným postojem blázna. Poppy má i spoustu svých problémů, ale je nesmírně citlivá, vnímavá k radostem i bolestem druhých a nenadřazuje jim ty vlastní. Tím vším samozřejmě může v dnešním světě působit nezvykle. Ale přitom si člověk uvědomí, že to vlastně nic není a nic to nestojí – usmát se, pozdravit a vlídně na druhého promluvit. Poppy dává najevo, že to je mnohem cennější než ukradené kolo.
Dobrosrdečná Poppy dělá zmatek, ale ne spoušť
Nejen vývoj Poppyina vztahu s nerudným učitelem autoškoly, kterého přivede na jedné straně bezmála do blázince, na straně druhé v něm dokáže odhalit i jemu samotnému skrytá traumata, je brilantní ukázkou scenáristické práce, za kterou byl Leigh nominován na Oscara.
S každou z postav od těhotné sestry přes nervově labilní učitelkou flamenca a podivného bezdomovce až k násilnickému žákovi prožívá Poppy malý příběh, a všechny mají precizně vystavěný děj, připravenou a přesně načasovanou pointu. Film je tak portrétem jednoho člověka na pozadí mozaiky nejen lidí, ale i řady symptomů doby, které Leigh předkládá s lehkostí, ale v důsledku s tím větší naléhavostí.
Happy-Go-Lucky je přesně tím filmem, který můžete přijmout jako zábavu, která potěší a vykouzlí smích v sále. Pokud ale chcete, bez vnucování nabízí i spoustu témat k přemýšlení o tom, co je vlastně smyslem onoho pinožení, které člověku přináší někdy snad uspokojení z úspěchu, ale málokdy úsměv na tváři.
Poppy za sebou zanechává zmatek, ale nikdy ne spoušť, v jejím životě se zdaleka nedaří všechno jak by si přála, ale ona už ví, že nikdo nemůže mít všechno, a i když kolem sebe má chaos, uvnitř má pořádek v hodnotách a ví, na čem jí záleží. Je velmi příjemné prožít s ní alespoň ty dvě filmové hodiny.
Happy-Go-Lucky, V. Británie, 2008, 118 min., Režie: Mike Leigh, Hrají: Sally Hawkinsová, Alexis
Zegermanová, Eddie Marsan