Článek
Ve chvílích, kdy jako dospělá žena a manželka slyší umíráček všech těch snů, ideálů a předsevzetí, se vrací do dětství. Normálně trucuje, jako snad každý, ale jinak prožívá hezké chvíle. V sedmnácti jí otec řekne: "Už tady nemůžu žít, musím z Československa pryč. Německo je nejblíže, umím jazyk." Tak pro ni začala dospělost.
Stroj na rození miluje Tondu
Je dobře, že editor Robert Kubánek nabídl v nové edici nazvané (jak jinak) Česká próza místo autorce knihy Syn stromu a jiné pohádky (2001). Jako už poučená spisovatelka je v románu vedená snahou vypovídat o sobě, o době, hlavně ale o lidech, dětech a rodině. Nabízí svou verzi vlastního života: její spontánnost a otevřenost připomíná kniha z počátku šedesátých let, kdy vstupovala nejen do literárního života generace jejího otce.
Román je zpovědí další generace, kdy si žena připadá jako stroj na rození dětí, miluje Tondu, a pečlivě sleduje ženské okolí, to, komu by ještě mohl věnovat přízeň. Součástí života je i společně ubalený joint: ale i v marihuanovém oparu vítězí odpovědnost a touha být dobrým partnerem i rodičem.
Kateřina Sidonová: Jsem Kateřina Mladá fronta, 176 stran
Kateřina Sidonová říká: Sama sebou jsem se stala až v manželství
Román Jsem Kateřina je bezprostřední výpovědí dívky, mladé ženy, matky, manželky. Kdy jste o příběhu začala uvažovat jako spisovatelka, která ví, že každá próza musí mít nejen začátek, ale i konec?
Začala jsem tak uvažovat až ve chvíli, kdy už bylo jasné, že rukopis vyjde. V té době vznikla první část, která je dodaná trochu uměle, aby byl příběh úplný. Musím říct, že jsem měla hrozné problémy s koncem. Pro mě žádné vyvrcholení v tu dobu nebylo, a tak jsem chtěla naznačit, že jde v rodině všechno dál stejně. Dokonce jsem odeslala hotový text do redakce a vrátil se mi, že nejde odeslat. Což bylo zajímavé. Protože já si lehla na postel a najednou mne konečně napadl ten pravý závěr. Jiný ani být nemůže, žádná katarze se nekoná.
Takže rukopis vznikal jako spontánní zápisky.
Nejdřív jsem psala a psala a psala. Později jsem začala uvažovat o literární formě, aby to bylo zajímavé i pro čtenáře. Tvar kniha dostala až opravdu nakonec.
Dosud jste psala pohádky. Co vám dala zkušenost z pohádek pro tuto knihu? Je psaní jako psaní, nebo chce každé svoje?
Je to jiné. Psát pohádky mi přišlo jednodušší, i když se to může zdát paradoxní. Víc jsem s nimi pracovala. Nejdřív byl nápad a potom jsem si pohádku představila jako celek, a teprve potom se snažila o literární stylizaci, o jazyk. U románu jsem chtěla, aby vyjádření bylo co nejbezprostřednější. Když jsem viděla, že v něm jsou stylistické nedostatky, tak jsem je nechávala, abych nenarušila spontaneitu. Pohádky mě naučily starat se o jazyk, o vyjadřování. Moc se mi líbí, je to krátká forma, v které může člověk hodně sdělit ze svých názorů, může se dopustit patosu a nemusí se bát, že se mu někdo vysměje.
Co jste na sebe v románu neřekla?
(Smích.) To vám neřeknu.
Schováte si to na příště?
Některé věci jsem o sobě neřekla a některé jsem vypustila, protože mi přišlo, že už by toho bylo moc. Mohlo by tam být víc manželských hádek, a mnohem ostřejších, ale není to zapotřebí. Stačí naznačit. Potom by to nemělo smysl, bylo by to i hnusné. Také jsem se snažila, abych nikomu neublížila. Není to neupřímnost. Soustředila jsem se na sebe, protože nemám právo o jiných lidech něco říkat. Nikdo mi nic zlého neudělal, neměla jsem potřebu někoho v tom "vyválet".
V knize mluvíte hodně s dětmi a o dětech. Co pro ně jako matka považujete za nejdůležitější?
Aby měly spokojené dětství, aby cítily, že je máme s mužem rádi. Aby věděly, kdo jejich rodiče jsou. Aby nás znaly. Před dětmi nemám žádné tajnosti, i když se někdy zaleknu, jestli toho není na ně moc, když o všem vědí a slyší i ty hádky. Kdybych to tajila, tak by cítily, že něco potlačuju - to by taky nebylo v pořádku. A taky si přeju, aby byly zdravé.
V románu je vidět, že jste hodně otevřený člověk. Co pro děti považujete za důležité při výchově?
Přála bych si, aby byly čestné, pravdomluvné. Přála bych si, aby byly sebevědomé, protože když je člověk zdravě sebevědomý, tak ho to ochrání před spoustou vnějších vlivů včetně drog. Byla bych ráda, kdyby měly lepší vztah ke vzdělávání a ke škole, nějak se mi ale nedaří je k tomu přimět. Možná proto, že dnešní škola se od té, do které jsem chodila já za komunismu, nijak moc neliší. Tak to nechávám být, jak jim to jde. Chtěla bych, aby z nich vyrostly dobrý a slušný lidi.
Jako dcera známého otce, spisovatele a dnešního rabína Karola Sidona jste to neměla lehké. Kdy jste si uvědomila, že jste především sama sebou, a ne dcerou svého otce?
Asi až s dětmi. Otec na mě měl velký vliv. Všechny jeho názory jsem brala za své, snažila se být taková, abych se mu líbila. Samozřejmě jsem přitom věděla, že by mě měl rád i bez toho. Pak jsem se vdala a manžel se stal hlavním mužem v mém životě, a on je úplně jiný než můj táta. Tehdy se to asi začalo lámat. Nechala jsem si například po svatbě své jméno, protože jsem si neuměla představit, že bych se jmenovala jinak. Teprve s dětmi jsem se začala snažit naplno jít svou cestou.
Které jeho názory jste přebírala?
Asi to neřeknu konkrétně, ale jeho pohled na život, na hodnoty. Táta se mi hodně věnoval, vysvětloval mi moc věcí. Když odjel, tak jsem se snažila být židovka, abych mu byla blíž. Ale brala jsem to z jiného konce. Nakonec jsem si musela přiznat, že ze mě žádná židovka nebude a že musím být přirozená, jaká jsem. Ale to, jaká jsem, táta také ovlivnil. Abych byla čestná a něčemu tvůrčímu se věnovala. Chtěla jsem psát. Máma byla zase učitelka angličtiny, tak jsem ji chtěla umět a nakonec se ve mně spojilo obojí.
Kde si myslíte, že existuje v rodině hranice konfliktu, za níž dojde k destrukci, kdy zůstanou jen nezhojené jizvy?
Nevím. Někdy mám strach, když máme s manželem neshody, že toho všeho bude moc a nebude se to dát už vzít zpátky. Ale naštěstí se vždy usmíříme. Asi je to tím, že se máme rádi a nikdo nechce vztah zničit. Nám se naštěstí nestalo nic tak vážného, abychom to nedokázali překonat. Důležitá je důvěra. Kdybych svému muži nevěřila, tak bych s ním těžko mohla žít. Kdybych věděla, že dělá něco jiného, než mi říká, tak by to asi nešlo.
Vyšel vám román. Čemu byste se chtěla věnovat dál?
Už léta mám v hlavě příběh chlapce, později dospělého muže, který se pokouším napsat. Vůbec nevím, jak to dopadne. Nejsem si jistá, jestli se to podaří. Musím si dát také pozor, nesmím zbytečně spěchat. Musím být s rukopisem naprosto spokojená, abych si za ním skutečně mohla stát. Je to příběh dítěte z dětského domova. O tom, že láska je všude. Je to vlastně o hledání lásky.