Článek
Na výstavě návštěvníci uvidí především černobílé velkoformátové snímky a jednu koláž z barevných i černobílých momentek.
Je samozřejmě otázkou, co ještě nového nebo zajímavého mohou přinést tyto fotografie, když na začátku roku 2017 proběhla obsáhlá výstava jeho dvou kolegů (Bohdana Holomíčka a Tomki Němce) v pražském DOXu. Mohou, protože každý tvůrce, byť zaznamenává stejný objekt, k němu přistupuje jinak, vidí ho jinak, a tudíž ho i jinak (aspoň částečně) zobrazuje.
Jako symbolický prolog může působit velký snímek nazvaný prostě Jižní Čechy 1990. Autor zachytil z nadhledu dav, hlavu na hlavě, zřejmě z nějaké, tehdy hodně časté, manifestace. Lidé mají zvednuté ruce se vztyčenými dvěma prsty, nad nimi vlají státní vlajky a je tam také plakát s nápisem: Václav Havel záruka svobodných voleb.
Člověka tak při pohledu na tu masu lidí napadne, kolik z nich se dnes Havlovi posmívá coby pravdoláskaři či ho označuje za humanitárního bombardéra (podle nikdy nedoloženého výroku, údajně z roku 1999). Jeden z organizátorů koncertu Rolling Stones v srpnu 1990 v jednom rozhovoru uvedl, že by ho tenkrát nikdy nenapadlo, že se jednou dožije nadávky „havloid“.
Ale tohle není výstava, která by měla snad prezidenta nějak vylepšovat, ale ukázat ho, jak uvedl na vernisáži Cudlín, jako obyčejného člověka. Což se mu dařilo i díky tomu, že měl prakticky neomezenou možnost pohybu kolem státníka.
A tak má leckdy návštěvník pocit, že stojí těsně za zády aktérů v místnosti při jednáních či na procházce s jinými politiky, ale i hvězdami světového showbusinessu (hudebníci Bono, Bob Geldof, Lou Reed nebo herečka Mia Farrow).
Fotograf má smysl pro detail, pro symboliku gesta. Například pro typicky „havlovsky“ vztyčený prst, kterým prezident vždy akcentoval nějaký výrok (najdeme jej na několika snímcích). A pak ho také upoutaly Havlovy oči. Ty detail tváře s určitou grimasou pokaždé posunou do další duchovní dimenze (mimo jiné Hrad 1999, nebo Hrádeček 1993).
Velmi zajímavé jsou i momentky, kdy ho fotograf zachytil jako osamělého herce jsoucího mimo světla ramp po skončeném spektáklu. Na jednom snímku sedí v dálce za stolem a nařasený závěs připomíná napůl zataženou divadelní oponu. Na druhém stojí sám v prázdném starobylém sále plném opuštěných židlí jako herec v roli Hamleta, který se koncentruje na hlavní výstup.
Aby výstava nepůsobila jen jako přehlídka vedle sebe navěšených obrazů, vymyslela kurátorka Eva Papoušková, kromě mírně kafkovského názvu prezentace, to, že díla doplní také dopisy z korespondence. Mezi nimi najdeme i ten od francouzského herce Alaina Delona. To jsou paradoxy, máme-li citovat dramatika, disidenta, prezidenta a občana Václava Havla.
