Článek
„Lidi mi říkají, že dělám příliš válečných fotek. Já si ale myslím, že jich naopak dělám velmi málo. Už jsme totiž otupěli,“ uvedl na vernisáži jeden z autorů, Jan Mihaliček. Je pravda, že filmových i fotografických dokumentů z neklidných a válečných oblastí celého světa je v médiích opravdu hodně. Někdy až moc, a člověk si už v sobě vybudoval jakousi bariéru, aby se z toho zkrátka nezbláznil.
Což na druhou stranu vytváří onu výše vzpomínanou otupělost. Bereme prostě lidská neštěstí spíš jako statistiku než coby lidskou tragédii.
Proč tedy fotografové jezdí do takových destinací a zaznamenávají hrůzy a lidské katastrofy? Jde jim jen o laciné ukazování zla, které je fotogenické? Ne, tito tři autoři přinášejí především svědectví o bohem zapomenuté oblasti, o které svět už dávno neví, ukazují osudy lidí, jejichž životy visí každý den na vlásku a nikdo z nich neví dne ani hodiny. My, kteří žijeme už osmdesát jedna let (zatím) v míru, si život ve válečné zóně nedokážeme představit.
Vystavené snímky nám však mohou tuto situaci aspoň pomoci přibližně pochopit. Právě tam, kde si fotograf všímá obyčejné situace obyčejného člověka s válkou za dveřmi, si pozorovatel nejvíce uvědomuje, o co jde.
Žena-matka držící v náručí spící malé dítě na snímku Jana Mihalička z roku 1992 evokuje klasický obraz madony. Její oči hledí přímo do objektivu, tedy přímo na nás (nebo spíš do nás).
Ten pohled bude návštěvníka provázet i po odchodu z galerie, je v něm totiž veškerá tíha života, zasutých snů i skrytých tragédií. Hned vedle visí fotografie bílého náhrobku, na němž jsou místo našich věnečků, svíček a umělých květin prázdné hilzny z útočné pušky a některé náboje jsou dokonce i ostré.
Oči jako brána do duše fungují dobře i v případě děl Antonína Kratochvíla. Na jedné momentce se na nás hledí sedm párů očí mužů, jejichž tváře jsou ošlehané nelehkými osudy a vypadají jako vytesané ze skály. Na dalším díle jsou dvě ženy v místnosti (jedna sedí, druhá stojí) u kuchyňského stolu s pruhovaným ubrusem a dívají se někam do prázdna.
I Karel Cudlín dobře ví, že oči mají na fotkách důležitou úlohu. Jeho momentka z Ázerbájdžánu 2008 ukazuje malou holčičku stojící v krajině plné těžních věží, tyčících se na horizontu jako náhrobky. Stojí sice zády, ale ohlíží se na nás. Jako kdybychom na ni zavolali a ona se otočila a v tu ránu fotograf zmáčkl spoušť.
Spoušť vlastně k životu těchto lidí neodmyslitelně patří. A tak jako memento mori působí Mihaličkova momentka, na níž leží na stole útočná puška AK-47 a má v sobě obsaženou tichou výhrůžku. Válka, děti, je na dostřel, teď už je na dostřel.
