Článek
Ocenění je pokaždé příležitostí k bilanci. Co se vám honí hlavou?
Mám radost, že je to cena Ladislava Fukse. Byl to přítel, s nímž mě poměry na nějaký čas rozdělily. Nepřestal pro mě být geniálním autorem, k němuž je ctí se hlásit, i navzdory jeho složitému osudu.
Co řeknete na námitku, že jste jako prezidentka Akademie literatury české založila organizaci, která vás posléze ocení?
Jsem ráda, že se na to ptáte. Přišla jsem do Akademie, když už byla založená. Výbor mě zvolil prezidentkou. Toho, že mi dává cenu, si vážím natolik, že jsem sama ustoupila od námitky, kterou jste vyslovil. Přes obavy z podezření konfliktu zájmů jsem při všech jednáních pléna měla nejvíc nominací. Za sebe si to řeším tak, že jsme domluveni s Pavlem Chalupou použít finanční součást ceny pro festival Devět bran.
Přemítá autor spíš nad osobními zážitky, nebo příběhy postav?
Téměř pokaždé jde o vyslovení nějakého traumatu. Při psaní se osobní a literární mísí, a jak se text dál rozvíjí, hrdinové se začnou osamostatňovat. Na konci knížky už si jen matně pamatuji, které trauma mě popíchlo.
Připomenete si někdy své Přítelkyně z domu smutku, které s vámi žily v ruzyňské věznici a ožily v působivém televizním zpracování?
Možná by je měla připomenout Česká televize. A taky film Smuteční slavnost Zdenka Sirového. Tento druh filmů je určitě lepší způsob, jak se „vyrovnat s minulostí“, než cílené listování v seznamech tajných služeb.
V poslední době jste vytvořila postavu Nečase. Nejdřív to byl skoro padouch, v poslední knize se změnil na vypravěčova partnera. Jak se to stalo?
Asi jsem začala rozumět jeho úzkostem. Původní záměr pro tohoto posledního Nečase byl román o mužích. Muži se mi rozvykládali o ženských láskách, jejich neštěstích s mužskými, o své minulosti. Raději než Nečase mám Zpovědnici. Zlomyslně moudrý muž nad hrobem. Hádanka pro čtenáře: kteří skuteční lidé jim asi předcházeli?
Jak vnímáte jako autorka i funkcionářka Obce spisovatelů výtky vůči spisovatelům, že se na rozdíl od minulého režimu – což platilo pro tzv. oficiální a samozřejmě i disidentskou scénu – poměrně málo nebo cudně vyjadřují ke společenské situaci?
Jsou to výtky oprávněné? Literatura se osvobodila od mimouměleckých funkcí, a přece vycházejí knihy, jejichž vznik vyvolaly veřejné poměry. Nám se v Obci spisovatelů spíš zdálo, že média nedostatečně využívají myšlenkový potenciál spisovatelů, a uzavřeli jsme smlouvu s Českým rozhlasem o pravidelných diskusních pořadech ke společenským otázkám.
Kulaté stoly Obcí promýšlené a organizované měly a mají úspěch, už se jich za dva roky zúčastnily mnohé významné osobnosti. Dávám tedy k úvaze, zda média spisovatele dost využívají.
A co na dnešním Česku vadí vám?
Politická nekultura a mocenské přetahování.
Která kniha vás naposledy potěšila?
Obec spisovatelů vyvolala soutěž na texty o Romech. Výsledkem je knížka povídek a poezie, vyšla v těchto dnech pod názvem Devla, devla. Kromě toho Akademie jako jednu z dalších cen udělila Máchovu růži prvotině Romana Eröse, román Cadik, který taky vzešel z této soutěže. Možná jsem v poslední době četla knížky významnější, ale u oněch soutěžních si mohu myslet, že velké dějiny literatury tvoří i malé pozitivní skutky.