Hlavní obsah

Jonáš Tokarský: Viděl jsem jezinku, ale to už je hodně dávno

Novinky, Bára Gregorová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jonáš Tokarský (1982) překvapil a patrně i okouzlil čtenáře prvotinou Alchymické dítě a jiné povídky, hravými prózami o setkávání s tajemnem. K alchymii má pozoruhodně blízko: po maturitě v r. 2000 odešel do Prahy na Vysokou školu chemicko-technologickou, poté se vrátil do rodné Ostravy, kde na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě studuje fyzikálněchemické zkoušení materiálu.

Foto: Petr Hejna

Vydra

Článek

O hermeneutiku a alchymii se zajímá od dvanácti let. Překvapil zřejmě i porotce cen Magnesia Litera - ti jej nedávno nominovali mezi tři kandidáty na objev loňského roku. 

Když se vaše povídková kniha objevila na předvánočním knižním trhu, mnohé čtenáře a kritiky jistě překvapil váš věk a téma vymykající se vzorci SEX-DROGY-AUTOBIOGRAFIE. Nebál jste se, respektive nebál se váš nakladatel, že se kniha mezi ostatními tituly ztratí?

S Vladimírem Pistoriem z Paseky jsme o této věci nehovořili. Předpokládám však, že kdyby si nebyl jist tím, že se kniha bude prodávat a že tedy nezapadne, nikdy by ji nevydali. Já sám když otevírám knihu, očekávám, že příběh bude pojednávat o něčem jiném než o té fádní realitě, kterou jsem právě po celý den absolvoval. Té mám až po krk, a tak by literatura měla plnit funkci úniku ze skutečného světa. S tímto přesvědčením jsem povídky psal a fakt, že se kniha Alchymické dítě a jiné povídky prodává, může znamenat, že to mnoho čtenářů cítí stejně. 

Jak jste se k vydavatelství Paseka dostal? Kdo koho oslovil první?

Po rozhodnutí nabídnout své povídky k vydání jsem se s adresami v kapse vydal po Praze a vybraným nakladatelům nechával na stolech diskety s textem. Ostatním jsem text rozeslal poštou a čekal, až se nakladatelství sama ozvou. Z předešlého pokusu o vydání knížky Pohádky z kaktusu jsem věděl, že musím čekat zhruba půl roku, než se redaktoři prokoušou nevyžádanými rukopisy až k tomu mému. Po uplynutí této doby začaly diskety docházet zpět s několika řádky odmítnutí. A poté přišel z Paseky od pana Pistoria dopis, v němž psal, že se mu mé texty líbí a že by Alchymické dítě a jiné povídky chtěl vydat. 

Víte, jak se váš debut Alchymické dítě a jiné povídky prodává? Jste spokojen?

O prodejnosti informován jsem a vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu, není nejhorší. Dosvědčuje to i dotisk původního vydání. Myslím si, že tomu dost pomáhá propagace ze strany nakladatelství, jako novoroční přání vydalo například v podobě malého sešitku povídku Astrální souboj.

Povídkám nechybí vypravěčská svěžest, humor, nadsázka, schopnost formulovat myšlenku či vyfabulovat chytrou pointu. Obsahují však také spoustu nezvyklých, nadpřirozených jevů a sledů událostí. Nebojíte se, že budete označován za podivína?

Na to, že jsem mnohými lidmi za podivína považován, jsem si již zvykl a nevadí mi to, protože toto označení není z jejich strany míněno zle. Navíc si nemyslím, že bych byl obzvlášť velkým podivínem. Znám spoustu lidí, ke kterým by se tohle slůvko hodilo mnohem lépe, ať už bych si pod ním měl představit cokoliv.

I když jsou postavy mých povídek členové tajných bratrstev či osamocení praktikanti hermetických věd, a přestože v příbězích nadpřirozené síly fungují, nejsou mé texty oslavou hermetismu. Nic v nich nefunguje tak, jak má, a nakonec je z toho všeho vesměs více škody než užitku. Ty příběhy jsou o deziluzi a o pádech vzdušných zámků, i když možná ne tak zcela, jak by čtenář dnešní doby mohl očekávat. 

Už po přečtení několika stran jsem se neubránila pocitu, že se vracíte o mnoho desítek let zpátky - někam mezi magickou tvorbu Gustava Meyrinka a podivuhodné postavičky z knih Karla Čapka. Četl jste jejich knížky?

Gustav Meyrink patří mezi mé oblíbené autory a jeho dílo mám velmi rád, přestože období nekritického obdivu už mám za sebou. Za jeho nejlepší knihy považuji romány Golem a Zelená tvář a sbírku povídek Netopýři. Část mé inspirace pochází tedy i od něj. Z knih Karla Čapka mám rád Povídky z jedné a druhé kapsy. 

O alchymii a hermetické vědy se zajímáte už několik let. Do jaké míry jsou vaše povídky fikcí a nakolik v nich jsou obsažena prokazatelná a ověřitelná fakta?

Otázka prokazatelných a ověřitelných faktů, tak, jak tyto termíny chápeme v exaktních vědních oborech, je v hermetismu poněkud problematická. V alchymii je situace ještě jednoduchá, neboť jako předchůdkyně chemických disciplín má ve svém základu snahu o to, aby bylo možno její předpoklady experimentálně ověřit a každý pokus znovu zopakovat. Jak se verifikace alchymických dogmat experimentem dařila, je jiná věc. Ověřitelnost magických a theurgických experimentů je však nepoměrně složitější záležitost, která by vydala na delší rozpravu, byť je, samozřejmě, i toto možné.

Pokud jste ovšem svou otázkou mínila, nakolik v mých povídkách odpovídají hermetické reálie skutečnosti, pak mohu říci, že jsem si, až na nepodstatné drobnosti, nevymýšlel a držel se magické a alchymické literatury. 

Co současná beletrie, česká či světová? Oslovil vás v poslední době nějaký autor?

Namísto současné beletrie dávám přednost literatuře starší, hlavně anglosaské z předminulého a minulého století. V současné době mě opět silně oslovují pouze skvělé knihy G. K. Chestertona. 

Jména postav vašich povídek Eulálie Zimná, Vitalianus Vlaštovka, Artepius Třas jako by vypadla z českého překladu Harryho Pottera. Četl jste některý z pěti dílů?

V současnosti mi přítelkyně na pokračování předčítá druhý díl. S prvním jsem se seznámil jen prostřednictvím filmu, ale musím přiznat, že zatím se mi Harry Potter líbí. Co se mi nelíbí vůbec, je to děsivé mediální šílenství.

A co říkáte filmovým adaptacím typu Pána prstenů?

Nejsem velkým příznivcem filmů točených podle knihy, jelikož z nich bez výjimky dýchá touha přihřát si polívčičku na známém díle a nahrabat na něm peníze. Film nemá tytéž možnosti jako kniha, neponechává prostor fantazii, a tak musí divákovi vnucovat fantazii jeho tvůrců. Jedinou výjimkou, kdy film nebyl horší než kniha, ale právě naopak, je Limonádový Joe. A snad ještě Saturnin.

Pán prstenů je naproti tomu dle mého názoru film vyloženě špatný. Zčásti je to proto, že tato kniha se do uspokojivé filmové podoby převést nedá, zčásti kvůli snaze autorů o atraktivnost, takže souboje a bitvy, které jsou v Tolkienově vyprávění, ať si myslí kdo chce co chce, okrajovou záležitostí, se staly částmi děje, kterým byla věnována největší pozornost. Postavy navíc vypadají, jako by utekly ze seriálů Herkules a Xena, balrog ve Společenstvu prstenů připomíná příšerku z počítačové hry Diablo, armáda elfů ve Dvou věžích zase jednotky SS, o čtyřprocentním Elrondovi ani nemluvím. Na druhou stranu, masová propagace udělala své, a tak se do kin valí davy lidí. Nevím. Raději bych si přečetl knihu. Ani jedenáct Oscarů na tom nic nemění.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám