Hlavní obsah

Jennifer Johnstonová: Ten starý konflikt ztratil smysl

Právo, Michal Procházka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Irské spisovatelce Jennifer Johnstonové, známé příběhy o přátelství a lásce v prostředí náboženských a národnostních konfliktů, v obtížném soužití protestantů a katolíků na rozděleném ostrově, vyšly letos česky v překladech Dagmar Steinové novely Opuštěné nádraží a Kapitáni a králové. Zavzpomínala na komplikovaná dětská léta a irský náboženský konflikt.

Foto: Jan Kaše

Velvyslankyně Finska Helena Tuuri předala autorům nejlepších výtvorů ocenění a dárky

Článek

Jak vám - od mládí - docházelo, o co v irském konfliktu jde?

Pamatuju několik momentů. Když mi bylo sedmnáct, chtěla jsem se zoufale stát katoličkou, ačkoliv jsem pocházela z protestantské rodiny. Tehdy měl člověk pocit, že pokud není katolík, jako by nebyl dost Ir. Moje matka byla herečka, ráda bavila společnost a byla středem pozornosti. Vzpomínám si, jak jednou zrovna něco vyprávěla o Irsku, načež se na ni kdosi obořil: Vy nemáte právo o naší vlasti mluvit, když jste protestantka. Katolíci tradičně považovali protestanty za spojence anglických okupantů, za zrádce, mysleli si, že mají peníze, lepší domy.

A v obou táborech vznikaly různé falešné fantazie a představy. Jako děti jsme si třeba nesměly chodit hrát do sousedství k vrstevníkům z katolických rodin, protože nám bylo řečeno, že jsou špinaví a mají vši. Takové věci rodiče velmi dobře umějí...

Chci říct, že v irském konfliktu nešlo vůbec o náboženství, ale o moc, o peníze, odtud ta zášť a podobné "představy". Kdyby mě však dnes někdo takhle zkusil vyvést z míry a snažil se mi namluvit, že nejsem dost irská, vrazila bych mu facku - tedy metaforicky řečeno. Na světě se najde mnoho lidí, kteří nemají ani možnost bojovat za svá práva a důstojnost, ani za svobodu. Ale když už někdo do takového boje jde, většinou nedovede být trpělivý. Chce svobodu, ale hned, teď a tady. Už včera bylo pozdě.

Jak vypadá situace v Irsku dnes, několik let po vstupu do Evropské unie? Pociťujete ještě nějaké napětí?

Už tolik ne. My jsme v sobě odnepaměti nesli pocit, že jsme národem s nejtragičtějším osudem na světě. Žili jsme příliš dlouho v područí Angličanů, až jsme si začali mytologizovat naši minulost. Ve skutečnosti takovým národem nejsme a teprve nyní si to uvědomujeme. A to je moc dobře.

Když jste před dvaceti lety potkal Iry v Londýně, dali jste si drink a došlo i na irskou nostalgii, nářky a písně. Ale dnes? Najednou žijeme s lidmi, kteří do Irska přišli z celého světa, z Afriky, z Rumunska, najdete tam nejenom křesťany, ale i muslimy. Ten starý konflikt ztratil smysl. Na druhou stranu se třeba v Dublinu v poslední době zvedá vlna jiného násilí, jehož příčiny lze hledat v sociálních konfliktech.

Hodně Irů za poslední roky poměrně zbohatlo a domohlo se slušného jmění, na druhou stranu najdete mnoho dětí, které neumějí ani číst, a lidí, co se pohybují na hranici snesitelné chudoby. Rozmohly se drogy, ulice sužuje pouliční kriminalita.

Reklama

Výběr článků

Načítám