Článek
Praha i kooperující Národní divadlo získaly mediálně vděčný projekt k 230. výročí světové premiéry Mozartovy opery a metropole se díky Domingovi o něco víc zviditelnila.
Tím ale pozitiva této akce končí, nepočítáme-li splněné sny vidět živě operní ikonu ze strany finančně dobře situovaných Pražanů či turistů. Vstupenky na akci totiž pro běžné milovníky opery dostupné nebyly.
Z profesního hlediska dva večery (27. a 29. října) s Plácidem Domingem za dirigentským pultem nic zásadního nepřinesly, do dějin mozartovské interpretace „opery oper“ se nezapsaly. Pěvecké obsazení namixované z vítězů mezinárodní soutěže Operalia a domácích sólistů předvedlo v lepším případě standardní výkony v narychlo obnovené inscenaci, na níž jsou nejpůsobivější Svobodovy kulisy a Pištěkovy kostýmy.
Hlasově nijak výjimečné, ale příjemné a herecky živé kreace předvedli Simone Alberghini v titulní roli a Adrian Sȃmpetrean jako Leporello. Zcela pod průměrem se naopak ocitla falešně zpívající Julia Novikova v roli Zerliny. Škoda že do této postavy nebyla obsazena domácí Kateřina Kněžíková, jež mimo svůj hlasový obor zbytečně zápolila s Donnou Elvírou.
Simone Alberghini (Don Giovanni) a Kateřina Kněžíková (Donna Elvíra) v jubilejní inscenaci Mozartovy opery.
Nakonec nejlepší byl rovněž domácí barytonista Jiří Brückler v menší roli Masetta. O dokonalé sezpívanosti či mozartovské lehkosti sólistického obsazení bohužel nelze ani uvažovat. Orchestr, který má Dona Giovanniho zažitého, hrál spolehlivě, leč o nějakých Domingových dynamických či výrazových finesách nebylo ani potuchy. Jeho Giovanni byl ze všeho nejvíce hlučný, pěvci až na vzácné výjimky jako by neznali jiný výraz než silácké forte.
Běžné repertoárové představení s průměrnými výkony – tak by vnímal nedělního Dona Giovanniho divák, nebýt mediálního povyku kolem. Za veřejné peníze, jež by vystačily více než na roční provoz kvalitního domácího orchestru či komorní scény, dost draze splněný sen.