Článek
The Kelly Family jsou pro české posluchače velký pojem. Za pár týdnů u nás ale vystoupíte v poměrně malém prostoru. Proč jste zvolil klub namísto obří haly?
Důvodů je víc. Nejsem The Kelly Family, jsem jen jedním z jejích členů. V Česku jsem navíc dlouho nekoncertoval a nevím, jak na můj návrat tamní publikum zareaguje. Vyvíjí se to ale slibně. Rád bych k vám jezdil odehrát tři až pět koncertů ročně.
Lucerna Music Bar mi vyhovuje nižší kapacitou osmi set návštěvníků. Rád se nacházím blízko diváků, na velkých arénách mi vadí obrovská vzdálenost mezi pódiem a první řadou.
K mé hudbě se klubové prostředí hodí. Je tím pravým místem pro ručně dělaný rokenrol, který tvořím.
Vstupenka na pražský koncert stojí 790 korun, což na mezinárodně známého umělce vašeho formátu není moc. Jak je dnes možné držet cenu tak nízko?
Podobnou částku jsem nastavil pro celé aktuální turné. Ačkoli mě promotéři nabádali, ať ji navýším, stál jsem si za svým. Dostal jsem se do pozice, kdy už nemám potřebu na koncertech vydělávat. Dělám je pro zábavu, jednoduše. Přestože mám velkou kapelu a dobrý tým, nevyužívám videostěnu ani tanečníky. Držím se dobré hudby a poctivé rockové show.
Zazpíváte v Praze i staré hity The Kelly Family?
Ano, na koncertě vedle nových skladeb uslyšíte i tyto písničky. Nedávno jsem vydal živou verzi našeho hitu I Can't Help Myself z roku 1996, který byl v Česku nesmírně oblíbený. Přestože lidé možná neznají mou aktuální tvorbu, mají se i tak na co těšit.
Jak reflektujete svůj vztah k Česku?
Na první koncerty jsem tam začal jezdit v polovině devadesátých let. Česko jsem navštívil mnohokrát a pozoroval jsem, jak se proměňuje. Pamatuji si, že silnice i všechno ostatní zpočátku vypadaly docela jinak než dnes. Je krásné ten vývoj sledovat.
České publikum bylo vždy oddané, vášnivé a hlasité, zpívalo veškeré písničky. V zemích typu Německa, kde mám každoročně spoustu koncertů, vás časem mohou začít brát jako samozřejmost. V Česku ten dojem nemám, tamní lidé jsou nesmírně vděční. Dávají vám najevo, jak moc jsou šťastní, že jste přijeli.
Utkvěly vám vzpomínky na české fanoušky z doby největší slávy The Kelly Family?
Když jsme k vám zavítali poprvé, ulice byly plné lidí. Byla to skutečná mánie. Tenkrát nebyl internet, takže jsme to dopředu netušili a mile nás to překvapilo. Spousta českých fanoušků s námi cestovala všude, kde jsme hráli. V Portugalsku a Španělsku to bylo podobné.
Zní to jako groupies.
Ano. Mnohdy neměli peníze, přespávali v autech a byli velmi houževnatí. Fascinovali mě.
Měl jste z nich někdy strach?
Mívali jsme s sebou hodně bodyguardů, díky nim jsme se cítili bezpečně. O strach nešlo, spíš jsem zažil spoustu nepříjemných momentů, zejména s bulvárním tiskem.
Když nám zemřel otec (Daniel Jerome Kelly zesnul v roce 2002 – pozn. red.), uspořádali jsme mu v Irsku pohřeb. Ve chvíli, kdy jsme nesli jeho rakev, objevili se paparazzi s obřími objektivy. Snažil jsem se rozloučit se svým tátou, plakal jsem, zatímco nás vyrušovali a kradli nám ten intimní okamžik. Bylo to od nich nelidské a neuctivé.
Slavní lidé jako by neměli právo na soukromý život. S tím hluboce nesouhlasím. Viděli jsme, co se stalo princezně Dianě, a bohužel jsme se z toho nepoučili. Paparazzi jen nahradili lidé s chytrými telefony. Kdekoli jste, hrozí, že si vás vyfotí v nedůstojném stavu, třeba jak jíte nebo spíte ve vlaku. Už jsem zažil všechno, nic mě nešokuje.