Článek
Nežfaleš vydávají desky s roční, maximálně dvouletou pauzou. To máte takový tvůrčí přetlak?
To bývávalo spíše dříve. Řadová novinka, když pominu kompilaci ke dvaceti letům z roku 2022, vyšla po pěti letech. Ony se ty mezery logicky postupem času prodlužují, protože už není tak jednoduché nové věci udělat. Každá kapela to asi tak má. Na začátku seká alba rychle za sebou, ale pak se tempo zpomalí. Teď to zkrátka sedlo i na nás.
Jak dlouho tedy nové album vznikalo?
Zhruba tři roky. Navíc ho kapela nahrávala na dvě etapy. Nechtěli jsme být v presu. Prostě se natočila první polovina a když byla dokonale nazkoušená druhá půlka, pokračovalo se.
Vždycky to děláme tak, že připravíme všechno komplet, hudbu i texty. Nic nedoděláváme na poslední chvíli ve studiu. Texty píšu průběžně na hotovou muziku a ve studiu už se toho mění minimum.
Album nese název Dávka štěstí podle titulní skladby. Není to trochu kontroverzní pojmenování?
Kontroverzní bych neřekl, spíše významově mnohovrstevnatý. Koneckonců, každý člověk je na nějaké formě štěstí závislý a má svou odpovídající dávku obsaženou v něčem jiném. V tom vyznění, které předkládáme my, je cítit i jemná ironie.
V klipu k této skladbě hraje Filip Kaňkovský, herec a člen skupiny Green Småtroll. Proč zrovna on?
Chtěli jsme nějakou známou tvář a hlavně někoho, kdo umí přesvědčivě zahrát to, o co v příběhu jde. Filip je z hudební scény a navíc hraje v pražském Národním divadle. Co chtít víc? Byla to skvělá spolupráce.
Nežfaleš ale natočili k novému albu rovnou tři klipy. To nebývá obvyklé, že?
Souvisí to s tím, že album vznikalo docela dlouho. Chtěli jsme udržovat plamen a průběžně jsme vydali nějaké ukázky. S vizuálním ztvárněním je to vždycky lepší.
První byla píseň Další Ramones nepřijdou, která vznikla k výročí slavné americké punkové kapely. Za půl roku vznikl klip k písni Dávka štěstí a nakonec, přímo k vydání alba, ke skladbě Vyšehradští jezdci.
Čím vás příběh tohoto pouličního gangu z padesátých let zaujal?
Osudy Vyšehradských jezdců jsem zaregistroval už před pár lety a hned mě to téma chytlo. I to, jak je celá historie spletitá a jak jsou různé úhly pohledů na jejich činnost.
Kromě třeba Harryho nebo Šilhavého Tonyho patřila ke členům gangu prý třeba i herečka Helena Růžičková, kterou v textu také zmiňuji.
Album obsahuje i skladbu Devadesátky. Co pro vás ta doba znamenala?
Vzhledem k tomu, že nám bylo osm deset let, tak jsme ji asi chápali trochu jinak než tehdejší dospělí. Začínali jsme ale také intenzivně vnímat muziku, já si třeba už kupoval časopisy Rock&Pop nebo Bang! a sháněl si cédéčka v půjčovně. Byla to určitě mytická doba a také díky ní asi hrajeme v kapele.
Nikdy vás nelákalo napsat písničky s anglickými texty?
Ne, nelákalo. Vyrazit udělat díru do světa po téměř dvaceti pěti letech existence je také asi dost pozdě. Navíc jsou naše texty často svázané s domácím prostředím a těžko by v překladu vyzněly dobře.
Nicméně jednu skladbu jsme v angličtině kdysi udělali, a to coververzi Johnnyho Cashe I got Stripes. Bylo to k výročí jeho úmrtí.
Vyrazíte na turné k novému albu?
Aktuálně hrajeme už potřetí se spřátelenými kapelami The Fialky a Totální nasazení. Album jsme pokřtili 21. března v pražském klubu MeetFactory.
Kdo na vás chodí?
Je to všehochuť. Chodí na nás jak ti, kteří nás sledují už od začátku, stejně tak i mladí. V publiku zahlédneš ortodoxní pankáče s čírem na hlavě i obyčejné lidi z mainstreamu.
Uvidí vás lidé jen na punkových akcích?
Ne tak docela. Samozřejmě se na takových koncertech nebo festivalech cítíme nejlépe a patříme na ně. Ovšem mainstreamovým akcím jsme se nikdy nebránili. V létě třeba znovu zahrajeme na Keltské noci. Minulý rok jsme byli zase na Rock for People. Díky takovým akcím nás mohou vidět i ti, kteří by si nás normálně nenašli.
