Zpěvák a hudebník Thom Artway: Na desku jsem zvěčnil slib synovi

Zásadní změnou je, že jste začal zpívat česky. Co vás k tomu vedlo?

Hlavní důvody jsou dva. Začalo mi vadit, že mi lidé nerozumějí. Říká se, že i u nás už mladší generace anglicky dobře rozumí, ale ve skutečnosti se mi stávalo, že jsem přijel na místa, kde se mi nepodařilo předat divákům emoci, kterou v anglickém textu cítím. Bylo to znát na reakcích. Začalo mi to vrtat hlavou, přemýšlel jsem, jak se takovým okamžikům vyhnout.

Češtiny v textech jsem se vždycky bál. Když jsem jako puberťák s hudbou začínal, poslouchal jsem především anglosaské kapely a k poslechu českých interpretů jsem se dostával minimálně. Angličtinu jsem nasával, považoval jsem ji v hudbě za těžko nahraditelnou a na češtinu jsem kašlal. Jen občas někde u táboráku jsem si zazpíval nějakou písničku od Karla Kryla, Lucie a podobně.

V roce 2019 jsem natočil coververzi písně Anděl od Karla Kryla a v roce 2021 vyšel první český singl Nezapomenout. I díky tomu jsem se strachu z češtiny zbavil, a tak bylo na čase vyrazit směrem, o němž jsem přesvědčen, že je správný.

Pokud vím, vaším záměrem bylo účinkovat i v zahraničí. To teď padá?

To určitě ne, ale v zahraničí jsem si odehrál své. Vystupoval jsem na festivalech, byl jsem na turné a bylo to skvělé. Nyní přichází další etapa. V angličtině mi bylo dobře, slušně ji ovládám, a protože je to zpěvný jazyk, nemusel jsem tolik řešit básnivost textů či nápaditost rýmů. Dá se ten jazyk prostě hezky ohýbat. Jsem nicméně hrdý na to, že i když mi s ní bylo dobře, zkusil jsem to jinak a vznikla tak česká deska.

Co na té změně bylo nejtěžší?

Více věcí. Zmíním třeba vyslovování íček. Jsem rodilý Moravák, Valach, a mé i zní spíše měkce. To jsem musel změnit. Pravidelně jsem navštěvoval lekce jevištní mluvy, zbavil jsem se určité šišlavosti, naučil se lépe vyslovovat písmeno ř, zkrátka je toho hodně.

Další změna byla spojena s faktickým psaním. Nikdy předtím jsem texty česky nepsal, vždycky rovnou anglicky. Teď to bylo tím pádem náročné, protože to bylo nové. A tak jsem se rozhodl najít lidi, kteří budou psát se mnou. V podstatě všechny vznikly ve spolupráci s někým dalším.

Do stejné noty jsem si naštěstí padl s Patricií Kaňok Fuxovou, Kristianem Komedií, Štěpánem Urbanem a Natálií Schejbalovou.

Končíte s angličtinou?

To určitě ne. Klidně se může stát, že na příští desku pár anglických textů napíšu. Celá v angličtině ale nebude. Obecně se teď chci držet češtiny.

Ve zvuku svých nových písniček jste se vzdálil folkovým začátkům. Je v podstatě mainstreamový, má bohatou produkci a využívá i elektroniku. Kam v tomto směru jdete?

Klasická písničkařina to nebyla už na předešlé desce All I Know, která vyšla v roce 2018. Je však pravda, že produkci jsem se na novince věnoval důkladně, a tak třeba písně Buď se mnou nebo Ani jeden den mají velké refrény a dost vyprodukovaný zvuk.

Vlastně ani nevím, jestli si mohu ještě říkat písničkář. To slovo je trochu zavádějící, protože pro mě jsou písničkáři Karel Kryl, Jaroslav Hutka a podobně.

U sebe cítím, že písničkářský základ mám, ale jsem i producent, kterému záleží na tom, aby byla výsledná podoba písní zajímavá, barevná a nápaditá.

Zahrál byste skladby z nového alba jenom s kytarou?

V několika případech jsem neskládal s kytarou, ale u klávesových nástrojů. Později jsem zjistil, že když chci písně přece jen zahrát jen s kytarou, není to snadné. Pokud by však šlo jen o lehké doprovodné hraní, s výjimkou skladby Chrám bych s kytarou zazpíval všechny.

Chrám je taková elektronická klenutá věc, s tou bych jen s kytarovým doprovodem neuspěl. Napsal jsem ji se vzpomínkou na svého tátu Lubomíra, který už mezi námi od roku 2016 není.

Říká se, že čas všechno vyléčí. To je pravda, ale čas zároveň bere i vzpomínky, zapomínáme na ně, i když nechceme. V téhle písni zpívám o tom, že si na ně v tichosti vždycky najdu čas a připomenu si je.

Byl jste na produkci písní sám?

V mnoha případech ne, protože jsem je nedokázal dokončit. Proto jsem pracoval i s dalšími producenty, kteří mi dávali zpětnou vazbu. Šlo především o Beatu Hlavenkovou a Lukáše Chromka.

Beata Hlavenková je z jiného hudebního světa. Co vás dalo dohromady?

Za normálních okolností by mě nenapadlo ji oslovit. Měl jsem ji zafixovanou jako fenomenální jazzovou klavíristku, skladatelku. Jednou jsme se ale seznámili cestou na songwriting camp, tedy setkání různých autorů, kteří spolu skládají. Oba jsme z Moravy, a tak jsme se dali do řeči, provětrali jsme tu naši mluvu a já zjistil, že je skvělý člověk.

Od začátku toho campu jsme byli parťáci, ale ani jednou jsme nebyli vylosovaní do jednoho týmu. A tak jsme alespoň po večerech poslouchali naše oblíbené interprety. Ukázalo se totiž, že oba máme rádi Petera Gabriela, Coldplay, Sufjana Stevense, Joni Mitchell a další.

Bylo mi s ní dobře už jen v okamžicích, kdy jsme o hudbě hovořili. Nakonec jsem se rozhodl poprosit ji o pomoc s albem, no a jsou z toho skvělé skladby. Ano, občas jsem jí musel říct, že už je v některé po jejím zásahu moc not, ale bylo to stále v rámci souznění.

Změnou ve vašem životě je jistě to, že jste se stal otcem. Mělo to na vaši tvorbu vliv?

Ano. Myslím, že už si nedělám z mnoha věcí takovou hlavu jako dříve. Jsem více uvolněný, život si více užívám. Díky synovi a celé mé rodině není nic škaredého, o čem bych chtěl zpívat. Mohl bych třeba lynčovat politiky, ale nemám potřebu. Do tvorby jsem to nikdy netahal.

No, a i když je v nějaké mé písni smutek, je v ní vždycky i naděje. A u osmdesáti až devadesáti procent z nich se podle mě lze usmívat.

Písnička Zavolej je pro vašeho syna Damiána?

Ano, i pro něho. Ale je i pro mého tátu. Je o otcích a o jejich rolích v životech synů. Chci, aby věděl, že ho vždycky podržím a pomůžu mu. Tenhle slib jsem se rozhodl zvěčnit právě v této písni.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Trhám mraky - Thom Artway

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo VILA Štvanice