Článek
„Tvořím proto, že to potřebuju. Jinak mi v životě něco chybí. Skládání mi pomáhá zpracovat věci, které se dějí kolem mě nebo ve mně. Věřím, že mé písničky mohou pomoci i někomu dalšímu. I když jsme každý jiný, často v životě zažíváme podobné věci,“ zamýšlí se Orlová, jejíž civilní jméno je Adéla Charvátová.
Cesta k hotové skladbě pro ni začíná emocí, kterou chce zachytit. S ní pak přicházejí první verše textu či melodie. Celá píseň se vynořuje postupně, pokaždé trochu jinak. Někdy je to otázka dvaceti minut, někdy dvou let,“ říká.
Narodila se v Prostějově a k hudbě tíhla od raného dětství. Už jako malá vymýšlela krátké říkanky a melodie. Od sedmi let se v tamní ZUŠ učila na klavír, v patnácti si osvojila hru na kytaru, na kterou ve svém pokojíčku skládala první písně.
„Kariéru zpěvačky jsem nepovažovala za reálnou. Přišlo mi to jako sen, který se plní jen ve filmech,“ přiznává umělkyně.
Adéla Orlová je nový objev české scény.
Po absolvování prostějovského gymnázia následovalo studium psychologie na Univerzitě Palackého v Olomouci a Masarykově univerzitě v Brně. Souběžně s tím, v době covidové pandemie, začal vznikat její autorský repertoár, který se stal odrazovým můstkem pro první sólovou desku.
„Rozhodla jsem se, že se zkusím hudbě věnovat naplno, jinak bych si to celý život vyčítala,“ vzpomíná a dodává, že její koncertní začátky se vážou ke kavárnám, ulicím měst či třeba svatbám a různým společenským akcím.
Za své vzory označuje Norah Jonesovou, Eltona Johna nebo Eda Sheerana, z mladších zpěvaček Dodie a Lizzy McAlpineovou. Z české scény ji inspiruje tvorba Davida Stypky, Anety Langerové, Zuzany Navarové, Lenky Nové či starší repertoár Tomáše Kluse.
