Článek
Vaše album vyšlo loni v červnu. Zpíváte na něm mimo jiné o válce na Ukrajině. Jak byste písně s takovým tématem pojala dnes?
V době, kdy alba vznikala, byla válka na Ukrajině viditelnější. Zajímala celý svět. Dnes už je to jinak a ani já o ní už tolik nepíšu. Přišly jiné problémy, jiné konflikty. Napsala jsem například několik písniček o válce v Gaze. Ne že by mě válka na Ukrajině dál netrápila, jen se už do mé nové tvorby tolik nedostává.
Proč skládáte písně o válkách?
Protože mě zasahují. Čtu reportáže z válečných míst, dotýká se mě utrpení lidí, umírání. Ať už o Ukrajině nebo Gaze, písně o konfliktech jsem skládala odjakživa.
Hraje v tom roli váš tatínek Martin Fendrych, bývalý politik a dnes komentátor?
Nejenom on. Vyrůstala jsem v prostředí, v němž se o věcech, které se dějí u nás i v zahraničí, diskutovalo. Rodiče mě vychovali k citlivosti, přitom mě naučili, že každý člověk je někdy sobec a každému se někdy něco nepodaří.
Máma se starala o uprchlíky a dnes pracuje se seniory. Táta píše o světových konfliktech, ale i problémech mladých lidí. A ač jsme jiné generace, máme na věci obvykle stejný pohled.
Pohybuji se také mezi lidmi na alternativní scéně, kteří jsou často sociálně zaměření a konflikty, které ve světě jsou, se jich dotýkají. To mě rovněž formuje.
Vyjadřujete se pouze prostřednictvím hudby?
Píšu i poezii, ale nemám dost času na to ji editovat a vydávat. Možná se k tomu někdy dostanu, třeba až budu mít dost hudby.
Proč by to mělo přijít?
Hraju už dvacet let a musím říct, že byly chvíle, kdy mě nebavila. Odpočívám od ní mimo jiné psaním básní. Zároveň ji studuju, takže od ní asi jen tak neodejdu, respektive mě nejspíš bude dál provázet a snad i živit. Mým oborem je totiž skladba a aranže populární hudby.
Každého muzikanta baví hrát, kvůli tomu hudbu dělá. K tomu se mu ovšem postupně přidává manažerská práce, při níž zajišťujete koncerty, nahrávání a další věci. Zároveň to ale jsou kroky k tomu, aby se jednou stalo, že prostě takříkajíc vyhoří.
Jako kroky k vyhoření to vnímám v případě, že člověk pracuje příliš, a to se v kultuře děje často, protože nemáte určenou pracovní dobu.
Vám už se to přihodilo?
Ano, ve třiadvaceti letech, tedy před třemi roky. Možná si někdo řekne, že je to brzy, ale vím, že nejsem jediná, koho to v tom věku potkalo. Obecně se o tom však nemluví, protože by nebylo dobré, kdyby se v hudebním světě začalo povídat, že jste vyhořel. To by o vaši práci poklesl zájem.
K vyhoření u mě došlo v době covidu, kdy jsem byla doma a najednou jsem neměla pro nové písně témata, respektive jsem nebyla spokojená s tím, co jsem vytvořila.
Super.cz
Jak jste to řešila?
Dala jsem si pauzu a jakmile to šlo, odjela jsem do Portugalska. Chtěla jsem cestovat a vydělávat si peníze v pohostinství. To ale bylo těžké. Pracovala jsem tam přes Workaway, platformu, která nabízí ubytování a kapesné pro cizince na kratší dobu. Nezajišťuje ochranu uživatelů, zaměstnavatel nám dával deset eur na osobu na jídlo.
Protože jsem s sebou měla kytaru, začala jsem si přivydělávat hraním na ulici. Fungovalo to, hrála jsem stále víc, a nakonec mě to začalo bavit. A navíc mi to vydělalo na život tam.
Když jsem se vrátila, pracovala jsem půl roku v nahrávacím studiu producenta Amáka v Praze na Vinohradech. Byla jsem tam od rána do večera, tahala jsem kabely, zapojovala mikrofony, sloužila těm, kteří točili. Získala jsem díky tomu na hudbu další náhled a ve výsledku mě to vrátilo k aktivnímu muzikantství.
Kvietah se svou kapelou
Stala jste se objevem roku v Cenách Anděl. Překvapilo vás to?
Vždy jsem cítila, že jsem mimo hlavní hudební proud. Nikdy jsem nešla s davem, ve škole se mi smáli, že jsem aktivistka, jakkoli to bylo u dítěte komické. Nezapadala jsem prostě do kolektivu.
O to víc mě překvapilo, že mi poměrně mainstreamová hudební scéna byla ochotna udělit cenu pro objev roku. Dostala jsem ji ale hlavně za album, což mě potěšilo. Poprvé v životě jsem také měla pocit, že mě ocenila společnost. Díky tomu jsem teď na turné, na které chodí lidé, a vyšla nová edice alba Díky, včely.
Zajímavé bylo, že jsem za prvenství v kategorii Objev roku dostala šek od rozhlasové stanice Evropa 2. Když jsem se jejích zástupců zeptala, jestli by mi ve vysílání zahráli písničku, odpověděli mi striktně, že v žádném případě, protože mé písně neodpovídají formátu jejich vysílání. Poděkovala jsem za cenu a uvědomila si, že i když je to zvláštní, tak tomu vlastně rozumím.
Rozumím tomu, že přijetí je to primárně formální. Evropa 2 by přežila přehrání pár mých písní, ale nechce to dělat, chce pouštět jen to nejpopulárnější a její mediální podpora se týká výhradně financí na reklamu, což v přímém přenosu při předávání šeku nikdo neřekl.
