Skupina Trocha Klidu: Do šoubyznysu pomalu pronikáme

Co bylo před vznikem kapely?

Měl jsem rád počítačové hry a chtěl jsem být herní novinář. Přál jsem si ty hry recenzovat. Kamarádi z gymnázia se smáli, že pořád sedím za počítačem a jsem nejtlustší ze všech. A pak se to ve mně v jeden moment obrátilo a řekl jsem si, že budu dělat něco živějšího. Napsal jsem první písničku, kterou jsem sdílel na Facebooku.

Spousta mých přátel ji slyšela a chlubila se, jakého má šikovného kamaráda. Dostala se i k Michalovi Juřičkovi a ten dal na radu našeho společného kamaráda Filipa Vlčka a založil se mnou kapelu.

Filip Vlček hrál v šumperské skupině Koblížci a dnes je vyhledávaným producentem. Ze Šumperka je i kapela O5 a Radeček, ve městě se koná mezinárodní festival Blues Alive, pocházejí z něho herci Simona Babčáková, Ondřej Sokol nebo Martin Finger. Proč se umělci z pětadvacetitisícového města tak prosazují?

Celý život jsem si přál odjet do Prahy, něco tam dokázat a vrátit se domů jako hrdina. To je motivace, kterou u mnoha lidí v našem městě cítím. V Šumperku jsou možnosti omezené, jsme tam trochu utopení, takže kdo má ambice, míří pryč. Spojeni s ním však zůstáváme.

Všímám si, že jakmile je někdo ze Šumperáků v nějakém pořadu nebo poskytuje rozhovor, název města padne obvykle do třetí odpovědi. Asi jsme na to, že jsme se dostali dál, hrdí.

Je to těžké?

Když jsme začínali, jezdívali jsme na koncerty narvaným autem s narvaným přívěsným vozíkem. Udělali jsme si tenkrát všichni řidičský průkaz, abychom se za volantem mohli střídat.

Šumperk není pro kapelu moc dobře situován, do Prahy se jezdilo tři hodiny a teprve po dvou bylo možné se napojit na dálnici. V zimě jsme jezdili přes Suchý vrch kolem Pastvin, kde to bývalo velmi zasněžené. Vozík si často v zatáčkách dělal, co chtěl.

Z dnešního pohledu nechápu, proč jsme si v takovém počasí nepůjčovali dodávku, ale to jsou zkušenosti. Na nové desce máme písničku Ve starým fordu, která je právě o tom. Chci tím říct, že to těžké bylo i je.

Byli jste od začátku poprocková kapela?

Název Trocha Klidu vznikl asi měsíc poté, co jsme s Michalem začali hrát. Původně jsme byli akustické duo. Hráli jsme na dvě španělky a myslím, že jsme se hezky doplňovali ve dvojhlasech. Později jsme vzali hráče na cajon (perkusivní hudební nástroj latinskoamerického původu – pozn. aut.) a v roce 2015 jsme vyhráli soutěž o předskakování kapele Chinaski. Hráli jsme s ní v Olomouci pro tři tisíce lidí. Bylo mi sedmnáct a byl to zážitek.

Poté nás oslovili lidé ze společnosti BrainZone. Sdělili nám, že se jim naše kapela líbí a že bychom se mohli sejít. Nic z toho ale nebylo. Neměli jsme dodělanou střední školu a táta mě od podepisování rozsáhlé smlouvy odrazoval, protože byl přesvědčen, že kdyby někdo chtěl, mohl by mě na jejím základě sedřít z kůže.

Prošvihli jste zásadní šanci?

Tenkrát jsme si to mysleli. Dva roky nato se ale ozvali lidé ze společnosti RedHead Music a dali nám podobnou nabídku. Měl jsem už po maturitě, takže jsme si s dalšími členy kapely řekli, že buď teď, anebo nikdy.

Podepsali jsme smlouvu a bylo to dobré rozhodnutí. Ve státě, kde jsou v podstatě čtyři hudební vydavatelství, jsme dostali během dvou let dvě šance. Naše první album Tiramisu vyšlo v roce 2020. Nyní již spolupracujeme s vydavatelstvím Tranzistor.

Druhé album Splněnej sen, které vychází v těchto dnech, je trochu veselé a trochu melancholické. Jsou vaše písničky autentické?

Jsme přesně takoví, jaké je naše album. Jinak to neděláme, přijde nám to přirozené. Prvně naše album směřovalo spíše k melancholii, na což nás upozornil i Roman Procházka, kytarista kapely Divokej Bill, který je zastáncem názoru, že větší hitový potenciál mají právě písně veselé.

V té době nám to nepřišlo divné, jelikož písně odrážely náš život. Byli jsme v etapě, kdy jsme dokončili školy, začali chodit do práce, neměli jsme čas na kamarády a všechno začalo být vážnější. Ke konci jsme však doplnili ještě tři veselé pozitivní písně, abychom našli tu správnou rovnováhu.

Na YouTubu je vaše písnička Šoumou, která je zábavná. Není na žádném vašem albu. Jaký je její příběh?

Produkoval ji Ondřej Fiedler a vznikla už v roce 2018. Šel jsem domů z večírku a zapsal si do mobilu slova: ukážu ti mou šou. V té době Ben Cristovao měnil výrazy tak, že místo asi jo zpíval asio nebo místo ale já jo zase aleiao. Podle tohoto přístupu vzniklo slovo šoumou. Ta písnička se stala naší hitem, lidé ji s námi na koncertech zpívají, tančí na ni, a dokonce máme skvělé ohlasy od dětí. Je sice o sexu, ale ony ji tak nechápou.

Druhým albem ještě více vstupujete do českého šoubyznysu. Chce se vám?

Chtěli jsme tam vždycky. Vyrostl jsem na čtení bulváru u babičky a koukání na předávání Českých slavíků. Z malého Šumperka jsem hleděl do Prahy a říkal si, jak tam jsou všichni skvělí a šikovní. V nejtajnějších snech jsem si přál patřit mezi ně. Zatím se to nepovedlo, ale snažíme se.

Do šoubyznysu pomalu pronikáme. Hrajeme deset let, známe pár lidí, kteří ho tvoří, a myslím, že nás pár důležitých lidí i vnímá. Jednou jsme byli na oslavě narozenin kytaristy skupiny UDG a byl tam i Xindl X. Řekl nám: „Vy jste ta kapela, co má tu skvělou písničku Nechci se tě dotknout…“

V ten moment jsem si říkal, že to není možné. Tenhle člověk napsal seriál Comeback a nám říká, že máme skvělou písničku. To jsou věci, které nás zdravě nakopávají.

Jak vnikl název Trocha Klidu?

Četl jsem si v deníku svých myšlenek a viděl tam Trocha hrocha. Přišlo mi to vtipné a rýmovalo se to. Potom mě ale napadlo Trocha Klidu. Mohli jsme tak vyjádřit i naši trochu, se kterou jdeme k lidu. Byli jsme gymnazisti a tyhle kraviny nás bavily.

Později nám mnoho lidí říkalo, že ten název je pitomý a brzdí nás. Uvažovali jsme, že ho změníme, ale nakonec jsme se rozhodli u něj zůstat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Splněnej sen - Trocha Klidu