Skupina Clarinet Factory: Naše muzika si hranice otvírá sama

Na internetu máte své stránky i heslo na Wikipedii v angličtině. Znamená to, že se více soustředíte na zahraniční trh?

Pavliš: Kvůli tomu to není. Internetové stránky jsme měli donedávna poměrně složité, protože vznikaly v době, kdy ještě neexistovaly sociální sítě. Dosluhovaly, a tak jsme se rozhodli je zjednodušit. Zatím jsou v angličtině, protože jsme usoudili, že na ně chodí především lidé z hudební branže, pro které je to vyhovující. S fanoušky jsme propojeni především na sociálních sítích, na nichž používáme angličtinu i češtinu.

V zahraničí nicméně často vystupujete. Daří se vám tam?

Nýdl: Vystupovali jsme už ve spoustě zemí a jsme celkem spokojeni. Hodně nás to naplňuje, navíc se nám nedávno podařilo domluvit si zastoupení v Německu, takže očekáváme, že v té intenzitě výjezdů budeme pokračovat.

Cílíme i na zahraniční publikum, ale není to prvoplánové. Naše muzika si hranice otvírá sama. To, že jsme žánrově neuchopitelní, nám umožňuje vystupovat na spoustě různě zaměřených akcí.

Album Towers je ve vaší diskografii šesté, přičemž to první vyšlo v roce 2003. Je pro vás důležité vydávat ucelená alba?

Nýdl: Momentálně ano, protože máme třicetileté výročí a vydání desky nám umožnilo představit se posluchačům ve více podobách. V tom je album koncepční. Název Towers, tedy Věže, symbolizuje nás čtyři jdoucí časem. Máme nějaké hudební i lidské základy, ale všichni se, jako ty věže, pomyslně tyčíme výš, směrem k buducnosti.

Pavliš: Ačkoli jsme tým a neoznačujeme autorství skladby jmény jednotlivců, je v naší hudbě dost prostoru pro naše odlišné osobnosti. Towers jsou tři strany vinylového alba, z nichž každá má vlastní atmosféru.

První je přímočařejší, hybná a obsahuje i dvě zpívané písně. Na druhé se vydáváme k rozdílným zvukům a žánrům a třetí vnímáme jako zastavení v čase, spočinutí v jiném vesmíru. Vytvořili jsme na ní jakousi zónu pro lidi, kteří hledají zklidnění, a koneckonců i pro nás samotné.

Nýdl: Tenhle koncept hezky symbolizuje třicet let, které slavíme. Každá ze tří stran pro nás znamená jedno desetiletí.

Towers vychází na dvou deskách, přičemž každá má dvě strany. Vy hovoříte o třech stranách. Co je na té čtvrté?

Pavliš: Je tam ticho. Když si ji pustíte, nic neuslyšíte. Na vydavatelství Supraphon nám řekli, že takový způsob vydávání vinylů je teď poměrně běžný, zvláště v hiphopovém světě.

Clarinet Factory tvoří čtyři hráči na klarinet. To samo o sobě zvuk kapely trochu omezuje. Je pro vás výzvou ho rozšířit?

Pavliš: Každá nová nahrávka, dokonce každá nová skladba, je pro nás výzvou. Už před lety jsme do našeho zvuku přijali elektronické prvky či zpěv. Každý v kapele totiž umí kromě hry na klarinet i něco dalšího, čehož využíváme.

V minulosti jsme občas naráželi na to, že když jsme měli hrát na větším pódiu, byl problém ten koncert nazvučit. Z velké části se to vyřešilo v době, kdy jsme začali pracovat s elektronikou. Později jsme najali spolupracovníky, kteří se nazvučením přímo zabývají.

Dnes s námi na koncerty jezdí Milan Cimfe, zvukový mistr z nahrávacího studia Sono, který nám produkuje alba, zabývá se elektronikou a hraje s námi na bicí. Na některých skladbách měl také spoluautorský podíl, takže je to v podstatě stálý host kapely.

Vojtěchu, proč jste začal v některých skladbách zpívat?

Nýdl: Jak bylo řečeno, snažíme se využívat potenciál všech členů. Petr Valášek je například výborný baskytarista, který na ten nástroj hraje mimo jiné ve skupině Marie Rottrové. Dnes už to tolik neděláme, ale před časem jsme hrávali skladby, do nichž jsme jeho hru zakomponovali.

No a já zpívám. Už v devadesátých letech jsem zpíval v muzikálu Vlasy, a vlastně celý život lavíruju mezi zpěvem a hrou na klarinet. Dal jsem nakonec přednost klarinetu, ale zpěv patří k mým způsobům uměleckého sebevyjádření.

Na novém albu jste ale zpěv spíše opustili, plně se objevuje jen ve dvou skladbách.

Nýdl: To album mělo být pouze instrumentální. Nakonec se nám na ně vloudil i zpěv, ale původní záměr převážil.

Coby hráči na klarinety asi nejvíce spadáte do světa klasické hudby. Je to vnímáte?

Pavliš: Všichni čtyři z toho světa pocházíme. Víme tedy, co to obnáší, kdo byl Beethoven, kdo Mahler a kdo byli další velcí skladatelé. Víme také, že napsat klasickou skladbu není jen tak. Osobně jsem nikdy neměl ambice vstupovat do světa klasiky s tím, že o sobě budu tvrdit, že jsem autor klasické hudby. Neodvážil bych se srovnávat sebe se jmenovanými velikány a dalšími. Myslím si, že jejich hudba je nedostižitelná.

My si improvizujeme a píšeme skladby, které jsou na pomezí žánrů. Tak je nám dobře.