Článek
Mělo se to stát 27. července 1969, kdy Led Zeppelin hráli na Seattle Pop Festivalu. Poté se uchýlili do hotelu Edgewater Inn, jenž leží přímo na břehu Pugetova zálivu. Jako luxusní je v průvodcích uváděn i proto, že v něm hosté mohou rybařit přímo z oken svých pokojů, mají-li je na správné straně.
Biografie Led Zeppelin z roku 1985 s názvem Hammer of the Gods, do které dodal mnoho informací manažer skupiny Richard Cole (1946-2021), popisuje scénu v jednom z luxusních hotelových pokojů. Začala tím, že právě Cole a bubeník John Bonham nachytali z pokoje spoustu ryb. Mezi nimi byl i druh žraloka bahenního.
„Hezká mladá fanynka s rudými vlasy pak byla svléknuta a přivázána k posteli,“ citoval autor knížky Stephen Davis Coleovu vzpomínku. „A Led Zeppelin jí nacpali kousky žraloka do vaginy a konečníku.“
K celému aktu se ale přihlásila i americká rocková kapela Vanilla Fudge. Její bubeník Carmine Appice říká, že dotyčná dívka byla fanynka, která se k němu ten večer přidala, a klávesista Mark Stein prý dokonce celou událost natočil na kameru Super 8.
Podle nich sice byli členové Led Zeppelin v té době v hotelu, u incidentu byl ale pouze Bonham. „Někde venku žije jistá šedesátnice, která by to možná mohla potvrdit. Je však těžké si představit, že by se ohlásila,“ řekl Appice.
Tento příběh se poprvé objevil na veřejnosti díky živému albu Franka Zappy Live At Fillmore East z června 1971. Obsahuje mimo jiné humorný popěvek The Mud Shark, jehož text vychází z historky, kterou na letišti v Chicagu vyprávěli muzikanti z Vanilla Fudge muzikantům z kapely The Mothers of Invention, jejímž členem byl i Zappa. Bylo to hned po seattleském festivalu.
„Řekněme, že jste byli rokenrolová kapela s názvem The Vanilla Fudge na cestách, řekněme, že jste se jednu noc ubytovali v Edgewater Inn s osmimilimetrovou filmovou kamerou. Šťavnaté mladé dámy s vkusem pro bizarní věci…“ zpívá Zappa.
Celá záležitost se ale začala více probírat až v polovině osmdesátých let po vydání zmíněné neautorizované biografie Hammer of the Gods od Stephena Davise. Cole v ní světu poskytl svou verzi příběhu.
Tentýž Cole se k němu později vrátil ve vlastní knize Stairway to Heaven: Led Zeppelin Uncensored z roku 2002. Napsal v ní: „Zpráva o eskapádě se rychle rozšířila. Kolovaly zvěsti, že dívka byla znásilněna, že hystericky plakala, že mě prosila, abych přestal, že se snažila uniknout. Nic z toho ale nebyla pravda.“
Potíž je, že ve světovém hudebním průmyslu má Cole pověst člověka, jenž s oblibou ohýbá pravdu tak, aby byla ve finální verzi co nejšťavnatější.
V roce 1985 zpěvák Robert Plant v rozhovoru pro hudební magazín NME uvedl, že Coleovy vzpomínky na mnoho událostí byly po letech užívání alkoholu a drog trvale zkreslené a stejně tak přiznal, že jako manažer dostával spoustu peněz za to, že si pro média vymýšlel historky.
Velkou část Coleovy autobiografie označili za nesmysl též kytarista Jimmy Page a baskytarista John Paul Jones z Led Zeppelin.
