RECENZE: Velký vypravěč Petr Popelka otevřel bránu Pražského jara

Pražské jaro bylo z iniciativy dirigenta Rafaela Kubelíka založeno v roce 1946. Jeho bohatá historie obsahuje i jeden z nejvýznamnějších mezníků v podobě prvního skutečně svobodného ročníku po sametové revoluci v roce 1990, kdy se na pódiu setkaly takové osobnosti jako Rudolf Firkušný, Leonard Bernstein i sám Rafael Kubelík, který festival zahájil s Českou filharmonií právě Mou vlastí.

Letos bylo její provedení svěřeno Symfonickému orchestru Českého rozhlasu (SOČR), který slaví sté výročí vzniku.

Od sezony 2022/23 stojí v jeho čele šéfdirigent a umělecký ředitel Petr Popelka, jenž je zároveň od roku 2024 i šéfdirigentem Vídeňských symfoniků. SOČR hostil během let ve svém čele i natolik významné dirigenty, jakými byli Karel Ančerl, Václav Neumann, Václav Smetáček, Zdeněk Košler, Franz Konwitschny, Charles Munch či Charles Mackerras.

Petr Popelka předvedl, že má ke Smetanovu cyklu hluboký vztah. Za svůj vzor považuje live nahrávku Mé vlasti Václava Talicha z roku 1939. V úvodní skladbě vstoupil do líčení slávy i úpadku Vyšehradu tajemně působivým zvukem harf i orchestru, aby pak s úctou a láskou ke každé notě Smetanovy partitury tvořil velkolepý obraz mýtického místa.

Vltavu od prvních tónů naplnil rychlým průzračným pohybem a živým líčením přírody, hodokvasu, křehce nadýchaným tancem rusalek až k bouřlivě rozehraným Svatojánským proudům, aby pak jeho Vltava ve zvukově plném závěru zamířila ku Praze pod Vyšehrad. Šárku pojal Popelka jako skutečné drama s nádhernými sóly jednotlivých hráčů orchestru, touhou, vášní i strhujícím tempem. S vroucností, pohodou, lahodným tónem, střízlivou elegií i mužným citem předložil Petr Popelka následně obraz české krajiny v části Z českých luhů a hájů.

Závěrečný Tábor a Blaník sugerovaly posluchačům rodící se boj v nádherně vystavěném chorálu, jehož síla tvrdošíjně mohutní a rozvíjí se až do okamžiku legendární pomoci blanických rytířů, kteří v hudebně impozantním gestu vedou vzkříšený národ k hymnicky znějící budoucnosti. Působivý byl v Táboru kontrast mezi až proklamativně znějícím orchestrálním chorálem a niterně vroucí intimní modlitbou dřevěných dechových nástrojů.

Popelka se svým oddaně a precizně spolupracujícím orchestrem vložil do Smetanova cyklu celou svou velkou muzikalitu a převyprávěl ho posluchačům prostě i úchvatně zároveň, za pomoci citlivé dynamiky, elektrizujícího tempa a rytmu, měkce modelovaných akcentů, jiskřivých barev a promyšlené dynamiky.

Byla to energická, dramatická a především dokonale prožitá Má vlast. Nemohl přinést lepší vstup do hudební historie i přítomnosti Pražského jara.