RECENZE: Třicet let uprostřed hudebního mládí

Třicet let věnovaných orchestru studentů umělecké školy znamená vychovat několik generací hudebníků, z nichž mnozí působí dnes v předních profesionálních tělesech. A znamená to také pracovat se souborem, jehož složení se neustále obměňuje, takže vytvořit z něj homogenní entitu se specifickým zvukem je velmi náročné.

Miriam Němcová je sama absolventkou Pražské konzervatoře a poté oboru skladba a dirigování na HAMU, mimo jiné u předního českého dirigenta Václava Neumanna. Jako dirigentka spolupracuje s řadou předních orchestrů i operních souborů a stojí za zmínku, že právě ona u nás prosadila povědomí, že na dirigentském postu mohou stejně dobře jako muži působit i ženy.

Od září 1995 je pedagožkou Pražské konzervatoře a od té doby se datuje i její trpělivá mravenčí práce s mladým orchestrem.

Pro jubilejní koncert zvolila náročný i posluchačsky atraktivní repertoár. První polovina patřila jednomu z nejznámějších světových děl, Čajkovského Klavírnímu koncertu č. 1 b moll, kde klavír i orchestr jsou rovnocennými partnery co do obtížnosti partů i vzájemné souhry. U klavíru symbolicky usedl Ivo Kahánek, který patří nejen k předním klavírním virtuózům, ale od června loňského roku je i ředitelem Pražské konzervatoře, takže se na pódiu sešel se svými žáky a budoucími kolegy.

A jeho příkladné propojení s mladým orchestrem bylo jednou z hlavních devíz jeho výkonu, který samozřejmě nepostrádal ani technickou brilanci a hluboký ponor do díla, v němž klavírista vystihl jak jeho lyrickou zádumčivost, tak i hravost a dramatický patos. Hlediště jeho hru odměnilo dlouhými bouřlivými ovacemi, jež patřily samozřejmě i orchestru a dirigentce.

Ve druhé části dala Miriam Němcová průchod své lásce k italské hudbě a uvedla u nás téměř neznámý cyklus Vertate di chiesa Ottorina Respighiho, vzniklý právě před sto lety. Čtyři části jsou inspirovány biblickými postavami i příběhy, ale především nabízejí bohatě barevnou a dramaticky zvrásněnou hudbu, jež dává vyniknout jak jednotlivým nástrojům a skupinám, včetně varhan a klavíru, tak i kompaktnímu orchestrálnímu zvuku.

Němcová zvýraznila krásu díla dokonalým propracováním detailů i bohatě odstíněnou dynamikou a mladí hudebníci pod jejím gestem tvořili nádherné hudební obrazy. V posledním přídavku, jímž byl Dvořákův Slovanský tanec č. 9, se pak ke stávajícímu obsazení orchestru, jež čítá přes osmdesát hráčů, přidali i někteří bývalí členové. Výsledkem byl ohnivě zahraný Dvořák více než stočlenným tělesem.

Je škoda, že koncert proběhl bez větší mediální pozornosti. Nejen pro jeho nespornou hudební kvalitu a krásnou atmosféru, ale i proto, že upozornil na velice záslužnou práci Miriam Němcové v čele orchestru, v němž se rodí budoucnost české klasické hudby.