RECENZE: Trautenberk vyrostl. A může ještě víc

Totéž se děje v jejím příběhu studiovém. Na konci loňského roku vydala páté album Sojčí terror a i na něm prokázala vzestupnou tendenci své tvorby i provedení. A rovněž finální podoby, protože tahle deska má nejlepší zvuk ze všech, které kapela dosud vydala.

Ve studiu Sono, kde Trautenberk točil celé album poprvé, se mu podařilo dosáhnout soundu, jenž může bez obav pohlížet k těm, které jsou moderní, agresivní a pro rockového posluchače vzrušující.

Hra kytar občas připomene okamžiky z toho, co ve svých písních předvádí kytarový dvojzápřah německých Rammstein, a pokud v minulosti hlasy Luboše Valečka a Miroslava Císlera spíše splývaly, tentokrát je v jejich projevu patrný rozdíl. Nadto písně bohatýrsky táhnou sborové zpěvy, pro druh hudby, kterým se prezentuje Trautenberk, jednoznačně osvěžující.

Jestliže kapela dosáhla zlepšení ve zvuku, ze své autorské filozofie neuhnula. I na albu Sojčí terror vychází z tradice české tancovačky a melodické rockové skladby s výraznými refrény potahuje z venkovských sálů na místa větší.

Opatřuje je lepším zvukem, aranžemi, které se nechtějí opakovat, nesou i momenty překvapení a na albu též mluvené vsuvky a vtípky, které nejsou jenom vnitrokapelní, nýbrž hledí i mimo ni.

Třeba pro text písně Prach a broky byla inspirací slovenština tak, jak s ní pracuje skupina Horkýže Slíže. Podobným krokem je vstup Márdiho, zpěváka a kytaristy skupiny Vypsaná fixa, mezi textaře alba. Podepsal se pod písničky Šelma sedlák a Koníček, a ačkoli více než svou poetiku ctil tu od Trautenberka, je jeho vklad do slovníku kapely pozitivní.

Právě v něm lze totiž nacházet nejvíce pochybností. Texty na novém počinu se tematicky rozšířily, jakkoli z nich nezmizely světy zvířat či pohádkových příběhů. Stále v nich lze ale objevovat rýmy a pointy, které už nejsou pro současnou formu skupiny moc důstojné.

Třeba v písni Hory volají to je vedle sojky a lesních skřítků konstatování „byli to Bob a Bobek“, v Umaštěných tvářích citace z písně Když jsem byl maličký pacholíček, v Sojčím terroru zase textová úprava „sežral táta, sežrala máma, sežraly všechny děti“ a podobně.

Autorům písní nicméně nelze upřít melodický dar. Bez ohledu na texty jsou skladby Hory volají, Umaštěný tváře, Nelži či Dělej si, co chceš přitažlivé hned při prvním poslechu. Tím spíš, když se v nich hlasy zpěváků chovají ukázkově rockově.

Trautenberk oproti předešlé desce Vzpoura kanců (2022) vyrostl. Po patnácti letech na scéně a usilovné práci ve všech oblastech nutných pro svěží běh hudebním světem těží z po hrstech nabraných zkušeností a vypadá to, že v budoucnu bude schopen i přidat.