RECENZE: Provokace, umění i laciná show. Till Lindemann si libuje ve všem

Témata jeho čtvrtečního koncertu v zaplněné pražské O2 areně rozhodně nejsou ta, o nichž by byl člověk schopen a ochoten rozprávět několikrát týdně, a už vůbec ne s každým. Nebylo by to asi normální. Nejsou ani taková, na něž běžný člověk často myslí. Jistě jsou ale provokativní, tedy pro umělecké zpracování lákavá.

Na Lindemannův sólový koncert neměli přístup ti, kterým dosud nebylo osmnáct. Nejspíš kvůli tomu, aby on a jeho kapela předešli osočením, že mají špatný vliv na mládež.

Fakticky to ale žádný velký skandál nebyl, jakkoli se v projekcích občas objevila jistá choulostivá místa lidských těl nedůstojně odhalená i prezentovaná. Koncert byl spíše ponouknutím k popřemýšlení o tom, čemu je možné ještě říkat umění, a čemu naopak provokace nebo laciná show. Lindemann kráčí na hranici mezi všemi těmi možnostmi.

Hned v úvodní písni Fat se ve videoprojekci objevili nazí tlustí lidé v maskách a v pohybu připomínajícím extázi metalových fanoušků. Na pódium vešly dvě ženy převlečené za jeptišky, po chvíli si svlékly část oděvu a vystavily na odiv silná těla.

Obžerství se pak jako téma objevilo v písních i projekcích opakovaně, stejně jako závislosti, stárnutí či touha po bohatství. Lindemann je v pohledu na ně ironický, v celkovém pódiovém zpracování pak sebeironický. Ostatně sám sebe ve videích leckdy využil jako ústřední postavu, a to klidně ve velmi neblahých pozicích.

Servíroval to však v černobílém provedení, což podtrhlo jistou vážnost jeho pohledů. Filmaři navíc při natáčení klipů využívali netradiční úhly či záběry, stejně tak nápady a inspirace. Když třeba při detailním snímání začala z lidského oka prudce vytékat bílá tekutina, bylo to nehezké a zároveň emotivní.

Součástí koncertu bohužel nebyly záběry z dění na pódiu, které by ty studiové funkčně doplnily. Chyběl tak Lindemannův prožitek v reálu, jeho mimika, rovněž výrazy členů a členek jeho doprovodné kapely či tanečnic.

Nebylo tím pádem mimo jiné jasné, jestli občasné Lindemannovo odhazování mikrofonu na zem provázel skutečný vztek, či to byla součást show. Každopádně ta rána, která se po dopadu mikrofonu pokaždé ozvala, byla pro sluch pramálo přívětivá.

Lindemannova sólová hudební tvorba nedosahuje osobitosti a nápaditosti té, jejíž účastníkem je jako člen Rammstein. Mnohem více je v ní patrné, že jeho pěvecký projev je omezený. Je spíše solidní šansoniér, který spolehlivěji vypráví a méně spolehlivě zpívá. Silný je ve frázování, ne tolik v intonaci.

Přidáme-li k tomu ještě zpočátku poměrně mizerný zvuk, který se ani během hodiny a půl neproměnil v dobře čitelný, je nutné konstatovat, že vizuální stránka koncertu předčila tu hudební. Přitom by to tak u muzikantů nemělo být.