RECENZE: Pražské jaro nabídlo absolutní lahůdky

Středeční koncert bostonských symfoniků, kteří vystoupili během své 144leté historie v Praze vůbec poprvé, prokázal své mimořádné kvality.

Ukázal, proč je soubor, který patří mezi velkou pětku amerických symfonických orchestrů spolu s newyorským, chicagským, clevelandským a filadelfským, považován za jeden z nejlepších na světě.

Koncert je bez nadsázky možné označit za ultimativní, a to jak výkonem, přístupem i volbou repertoáru. Zahrál dvě náročná a silná díla Dimitrije Šostakoviče z poloviny padesátých let - Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll a jedenáctou symfonii g moll Rok 1905.

Koncert pro housle a orchestr napsal Šostakovič přímo pro fenomenálního houslistu Davida Oistracha.

Extrémně náročný houslový part, jehož součástí jsou divoké scherzo v druhé větě a dlouhé sólo v závěrečné čtvrté větě Burlesque, zvládla lotyšská houslistka Baiba Skrideová bez nejmenšího zaváhání, s neuvěřitelnou lehkostí.

I když hudba klade na houslistu vysoké interpretační nároky, Skrideová zvládla pracovat i s náladou. Šostakovič nenapsal dílo, které by mělo sloužit jen k instrumentálním exhibicím, koncert je velmi hluboký a začíná chmurným Nocturnem, kde ani housle nehrají hlavní roli.

Temná nota převažovala i v jedenácté symfonii, rok 1905, která připomíná masakr dělníků před Zimním palácem v Petrohradě, kam přišli cara poníženě žádat o zlepšení pracovních podmínek. Vojáci do nich začali střílet.

Tíživou atmosféru má už úvodní Palácové náměstí. Druhá věta 9. leden přibližuje masakr prostředky, které bychom spíše čekali od industriálních kapel typu Test Dept, pomalý rytmus udávají neúprosné údery velkého bubnu, násilí agresivní virbl a dramatičnost údery tympány i orchestr. Šostaskovič ovšem s tímto pojetím přišel o čtvrtstoletí dříve.

Díla by však nevyzněla tak silně, kdyby Bostonský symfonický orchestr nebyl tak dobrý a nedirigoval ho lotyšský dirigent Andris Nelsons, který prokázal, že Šostakovičovi skvěle rozumí, a ukázal, jak ho interpretovat.

Večer lze označit za ultimativní nejen podáním a výkony tělesa a sólistky. Zcela bez kompromisů byla i volba děl ze stejného období bez snah náročný repertoár jakkoli odlehčovat dalšími díly, aby byl program přístupnější posluchačům, ovšem za cenu rozmělnění celkového účinku. Prostě absolutní hudba v dokonalé interpretaci.

Vynikající výkon podal i tokijský symfonický orchestr Japonského rozhlasu a televize NHK. Jeho podání mělo typickou japonskou přesnost, aniž by však postrádalo potřebné emoce. Ukázalo se to především v náročném dodekafonickém Koncertu pro housle a orchestr Albana Berga s názvem Památce anděla.

Berg toto své poslední dílo pojal jako rekviem za Manon Gropiovou, dceru Almy Mahlerové, která podlehla dětské obrně. Linka sólových houslí jde často proti linkám orchestru a harmonie je obtížná.

Houslistka Akiko Suwanajová part zvládla bravurně, přičemž zvuk orchestru byl vůči sólovému nástroji ještě vyváženější než v případě bostonských symfoniků a lotyšské houslistky v Šostakovičově koncertu. Nesporně k tomu přispěl zkušený dirigent Fabio Luisi.

Japonci také přiblížili tvorbu svého moderního skladatele Torua Takemicua, který se soustředil především na filmovou hudbu, v níž spojoval domácí tradice s evropskou hudbou a jazzem. Jeho hudba je, jak je to u té filmové obvyklé, plná emocí, které dokázal orchestr, respektive jeho smyčcová sekce, protože díla jsou pro smyčce, vyjádřit.

Závěr pak patřil čtvrté symfonii e mol Johanesse Brahmse. V přídavku zazněla druhá věta z Beethovenovy osmé symfonie. I když koncert v Rudolfinu nenabídl tak ultimativní zážitek jako bostonští symfonikové, což bylo dáno volbou repertoáru, šlo o výjimečný večer.