RECENZE: Monumentální zahájení 67. ročníku Smetanovy Litomyšle

Sobotní večer patřil České filharmonii s hlavním hostujícím dirigentem Jakubem Hrůšou. Jako první zazněl symbolicky Pochod ke slavnosti Shakespearově Bedřicha Smetany, který po efektních fanfárách připomněl svým vznešeným koloritem příchod Přemysla na Libušin knížecí dvůr.

Následoval Beethovenův Houslový koncert D dur, který udivuje generace svou dokonalou rovnováhou mezi nástrojem a orchestrem i svou zpěvností.

Norská houslistka Vilde Frangová v úzkém a empatickém propojení s Jakubem Hrůšou a na každý pohyb jeho ruky skvěle reagujícími filharmoniky zbavili skladbu obvyklé hladce plynoucí melodie a nechali Beethovenovu hudbu procházet neustálými dynamickými, tempovými, výrazovými i zvukomalebnými proměnami.

Hra Vilde Frangové je technicky na výši, její tóny zněly křišťálově čistě. Její pojetí díla bylo až volnomyšlenkářské, nebála se jisté syrovosti a improvizace v partu houslí, vláčných temp i strhujících rytmických zvratů.

Byl to prostě jiný Beethoven, než na jakého jsme zvyklí, doplněný v tomto prostředí i zpěvem okolního ptactva.

Prokofjevova suita z baletu Romeo a Julie se stala ukázkou vzácné symbiózy mezi skladatelem a orchestrem, který zazářil ve všech nástrojových skupinách. Hrůša svým precizním a srozuměným výkladem předložil posluchačům téměř plastický scénický obraz příběhu veronských milenců.

Jeho tempa byla v určitých částech díla závratná, doslova kouzlil s hráči v dynamickém rozpětí, mísil barvy, chvíli s orchestrem niterně zpíval, aby vzápětí strohým gestem vytvořil mrazivé napětí. Byl to jednoznačný vrchol večera.

Nedělní koncert přinesl jedno z nejzajímavějších děl dvacátého století, oratorium Král David Artura Honeggera, od jehož smrti letos uplyne sedmdesát let.

Pražskou filharmonii a Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka v rolích sólistů doplnili sopranistka Kateřina Kněžíková, altistka Helen Charlstonová, tenorista Dovlet Nurgeldiyev a také vypravěči Vladimír Polívka a Anna John Schmidtmajerová.

Ještě předtím ale zazněla v podání Pražské filharmonie Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů. A to přesně v intencích této mistrovské průzračné skladby, kouzelné hravosti, lehkosti, svěžesti, radosti, ale i zamyšlení a nostalgie v Largu druhé věty.

Příběh krále Davida představili interpreti v sedmadvaceti krátkých pěveckých, sborových a orchestrálních fragmentech, které byly propojeny poměrně civilním komentářem Vladimíra Polívky a expresivním vstupem v části zaříkávání Anny Schmidtmajerové.

Monumentální dílo v rukou dirigenta Lukáše Vasilka, který je vyznavačem detailní přesnosti a jasného sdělení, zapůsobilo na publikum prýštící energií a emocemi, křehce budovanou zpovědí, silnými dramaticky vzepjatými úseky, velkolepými sbory i skvělými pěvci.

Pražská filharmonie svou hudební bezprostředností, silou výrazu i individuálními výkony v obdivuhodně kompaktní kompozici obsahující nespočet hudebních stylů poskytla posluchačům nadčasově působící zážitek.