RECENZE: Místo tří králů dorazil jeden. Richard Müller

Na jeho začátku se Müller dušoval, že králů na pódium diváky zaplněného divadla Hybernia dorazilo dvanáct. Ta číslovka odpovídala počtu účinkujících.

Onen tucet tvořila kromě něj a jeho kapely také dvě dámská tria, smyčcové a vokální. To první koncert odstartovalo a pak jeho instrumentální složce propůjčovalo hráčské i zvukové koření, to druhé ho svým výkonem povýšilo, jakkoli se tu a tam dalo o míře jeho hlasové síly lehounce diskutovat.

Na koncertech Richarda Müllera jsou karty jasně rozdány ve chvíli, kdy protagonista vejde na pódium, pozdraví, zazpívá první písničku a pak ze své bohaté slovní zásoby vykouzlí větu, po které nelze pochybovat o tom, že přišel, aby ze sebe vydal vše, co v něm právě je. Bylo to tak i v úterý.

Müller už nějaký čas na pódiích při zpěvu sedí. Jednoho by napadlo, že to pro výkon není pohodlné, ovšem to by opomněl všechny pěvecké přednost a schopnosti, které jmenovaný vlastní.

Barvu, jakou disponuje, žádný jiný známý hlas na československé hudební scéně nemá. Lehkost, s níž interpretuje své písně, je záviděníhodná, stejně tak schopnost přepnout na šansonový tón a příběhy z obsahu textů prostě vyprávět.

Láká na své koncerty ty, kteří po jeho uměleckých trumfech lační. V pražské Hybernii sice bylo patrné, že se k jeho věkovým souputníkům a generacím kolem nich mnoho mladších nepřidává, ale jejich čas třeba přijde. Müller je totiž umělecká osobnost, které se nerodí často.

A pak je tu jeho repertoár seskládaný s písní, z nichž nejméně polovinu všichni v sále znají slovo od slova a ze zbylých buď refrény, jejich fragmenty či první sloky. V přídavku samozřejmě zazněla i Po schodoch, hitovka v konce osmdesátých let, kterou pro tehdejší Müllerovu skupinu Banket napsal Vašo Patejdl spolu s textařem Danielem Mikletičem. Prvně jmenovaný bohužel zemřel v létě 2023, druhý o rok později.

Dnes čtyřiašedesátiletý Müller během koncertu prozradil, že příští rok hodlá natočit album s názvem 66, čímž naváže na své desky vzniklé v letech, které charakterizovaly dvě stejné číslice vedle sebe. Autorsky se na něm budou podílet ti, kteří vytvořili písně pro kolekci 55 z roku 2016, hudebník Ondřej Gregor Brzobohatý a textař Peter Uličný.

Škoda, že si tvůrci koncertu více nepohráli s vizuální podobou pódia a že po většinu hodiny a půl trvajícího setu bylo na scéně přítmí. Ten večer byl totiž pozitivní, a i když se v písních třeba zpívalo o špatných časech, nálada v sále byla veselá. Ostatně, publikum dvakrát tleskající ve stoje, před přídavkem i po něm, toho bylo důkazem.