RECENZE: Konec pražského jara jako fraška

Podle anotace na webu divadla inscenace klade otázky o naší příslušnosti k Východu či Západu, jak jednáme pod tlakem a v neposlední řadě, zda celé pražské jaro nebylo jen iluzí. Ve skutečnosti však místo otázek nabízí rovnou odpovědi. A to jednoznačné a jednoduché.

Konec jara lze tak jen těžko nazvat dokudramatem, protože s fakty o jednání v Čierne nad Tisou i pražském jaru nijak zvlášť nepracuje, jen se od nich odráží k nadsazené grotesce či spíše frašce. Konkrétní postavy redukuje od počátku na spolek bizarních karikatur, kterým jde jen o udržení moci, a pražské jaro na pošetilý a předem odsouzený pokus o reformování nereformovatelného.

To je jistě pohled, na který mají tvůrci inscenace plné právo a s nímž většina diváků určitě souzní. Navíc je svou až hysterickou zábavností uspokojí, mnohé i nadchne.

Ti starší, kteří tuto dobu zažili, se ale se značným zjednodušením pohledu na osoby i fakta budou vyrovnávat mnohem hůř. Od dokudramatu se dá očekávat, že bude především prezentovat fakta a jejich hodnocení nechá na divácích. A také že přinese mnohem víc otázek a témat, než ve skutečnosti klade: Jak moc byla delegace názorově rozvrstvená? Měla šanci cokoli prosadit? Kdo byl Alexander Dubček?

Naivní politik věřící v socialismus s lidskou tváří? Samožer, který neunesl nezaslouženou popularitu? Agent KGB, který musel být v roce 1992 odstraněn? Divákům ze všeho nejvíc utkví jeho milostný vztah se Sovětským svazem zosobněným Brežněvem.

Zjednodušeně vyznívá i obraz toho, co pražské jaro znamenalo pro československou společnost. Ta je v závěru první poloviny představení ztotožněna s hledištěm, které přihlíží obludným prezentacím politiků. Je to scéna divadelně účinná a zábavná, ale zároveň odsuzující veřejnost pražského jara pouze do role naivních ovcí aplaudujících manipulátorským šaškům.

Snad za tím publikum vyčte alespoň aktuální varování před současným populismem, stejně jako opakovaně se vracející téma apelu na politické ovládnutí médií.

Jednotlivé politiky ztvárňují se značnou dávkou groteskní nadsázky podpořené výtvarnou stylizací herci i herečky souboru. Zaujmou Magdalena Sidonová coby Brežněv, Kateřina Císařová v roli Smrkovského, Dita Kaplanová jako Kolder s ostravskou dikcí, Jiří Vyorálek coby slovensky hovořící Biľak, prezident Svoboda Ludvíka Žáčka i další. Nejméně čitelný je ale právě Dubček Davida Petrželky. Inscenace má kolektivní charakter, patrné jsou i zakomponované improvizace vzniklé během zkoušek.

Konec jara budí proti předchozím titulům dvojice Erbes a Jedinák spíše rozpaky. O tom, co předcházelo soumraku pražského jara, zas nic tak moc nového a zajímavého nepřinesl.