Hlavní obsah

Když současně diriguji a zpívám, musím téměř rozdělit mozek, říká sopranistka Hanniganová

Špičková kanadská sopranistka Barbara Hanniganová oceněná v roce 2018 Grammy za album Crazy Girl Crazy je rezidenční umělkyní letošního Pražského jara. Vystoupí na něm čtyřikrát a představí se i jako dirigentka.

Když současně diriguji a zpívám, musím téměř rozdělit mozek, říká sopranistka HanniganováVideo: Novinky

Článek

Co pro vás znamená mít na Pražském jaru čtyři koncerty?

Je to rozsáhlý program, ale jsem šťastná a těším se. To, co jsme na koncerty vybrali, skutečně ukazuje, jaký jsem typ umělkyně. Máme tam komorní koncerty s Belcea Quartetem a pianistou Bertrandem Chamayouem, které mě ukazují jako sólistku, interpretku komorní hudby.

Ale máme tam i koncert s orchestrem, kde jsou na programu Haydn, Zjasněná noc a Gershwin. Gershwinovy suity Girl Crazy si velmi cením. Schönberg a Haydn jsou skladatelé, s nimiž jsem hluboce spojena. Pak tam máme operu Lidský hlas, kde je všechno. To mě ukazuje jako komplexní umělkyni. Této performanci se nic nepodobá, takže bude nádherné uvést ji v Praze.

Ale budete se muset hodně připravit.

Je to velký objem hudby, ale je mi 54 a strávila jsem celý život s velkým množstvím hudby včetně té, kterou přivážím. Samozřejmě se musím připravit na každý koncert a na každou zkoušku, ale jako mnoho hudebníků jsem studovala hudbu odmala, už od čtyř let, takže to mám v krvi a v určitém okamžiku si musím být jistá, že jsme připraveni.

Co pro vás znamená Schönberg a Druhá vídeňská škola?

Druhá vídeňská škola je pro mne velmi důležitá. Ikonická operní postava Lulu je velmi důležitá pro mou kariéru i život. Hudba Schönberga, Weberna a Zemlinského ve mně velmi rezonuje. Objevovala jsem ji celou svou kariéru jako zpěvačka a dirigentka. Vyjadřuje dekadenci a úpadek a současně zrození něčeho nového, v čem nacházím bod obratu. Když něco zmírá a rozkládá se a něco jiného z toho vyrůstá, je to pro mě naprosto fascinující umělecká oblast k prozkoumání.

Jaké to je současně zpívat a dirigovat?

Je to velmi zábavné, ale vyžaduje to nesmírné množství příprav. Musím téměř rozdělit mozek, protože jedna jeho část se stará o zpěvačku a zajišťuje, aby hlas fungoval. Ale pak je zde ještě druhý audiovizuální aspekt, kdy se jako dirigentka starám o své kolegy v orchestru a ukazuju jim, co potřebují vidět. Využívám všechno, co v sobě mám, jak intelektuální, tak emocionální část. Pohlcuje to všechno.

Kanadská sopranistka Barbara HanniganováVideo: Pražské jaro

Zejména když pracujete s odlišnými polohami hlasu jako v Lidském hlasu Jeana Cocteaua.

Text Jeana Cocteaua je naprosto skvělý. Vzrušující je, že nevíte, co je pravda. Napadá vás, že je tu nějaký vztah, který se rozpadá. Někdo je velmi rozrušený, velmi zraněný, ale slyšíme jen polovinu telefonního hovoru, jenom její stranu. Nemáme žádnou představu, jaký vztah to byl. Byl skvělý, milující, zdravý? Asi ne, zřejmě byl docela toxický.

A to, co udělal Francis Poulenc s textem, když ho převedl do opery, způsob, jakým vede orchestr v jakémsi vzájemném dialogu - někdy mě orchestr podporuje skoro jako nejlepší přítel, ale jindy jde proti postavě a ovlivňuje její myšlenky a činy negativním směrem. Jako by ji tlačil, dával jí špatné rady. Je to skutečný psychothriller. Pro herce je neuvěřitelné se do něčeho takového ponořit. Každé vystoupení je jiné.

Ať už hovoříme o tomto kusu nebo Lulu, není občas vyčerpávající ztvárňovat tak složité postavy?

Mám ráda komplikovanou podstatu postav, které ztvárňuji. Jsem ráda, že jsme jako lidské bytosti komplexní. Jsme složití a plní protikladů. Často říkáme - takový bych nikdy nebyl - a náhle se obrátíme a uděláme to, o čem jsme říkali, že bychom nikdy neudělali. Myslím si, že tato neschopnost se poznat je docela úžasná záhada.

Hudba je složitá, postavy jsou komplexní, ale v jádru jsem nadšená, že dělám, co mám ráda. Vybírám velmi pečlivě každou skladbu, kterou zpívám. Nikdo další mi neříká, co budu zpívat. Je to vždy moje volba. Vychází z mé zvědavosti a mé vášně pro některé skladatele a díla. Když máte pro něco vášeň, pak máte všechnu energii světa.

Jaké to je zpívat Zorna, kterého mají mnozí spojeného s noisem?

Ale tato skladba není hluk. Má polohy, které jsou velmi lyrické, mnohem lyričtější než u Druhé vídeňské školy, velmi melodické, které upoutají vaši pozornost a vy je chcete zpívat. A pak jsou tu další aspekty tohoto díla, které mají ostřejší hrany, jsou jazzovější, se širokým záběrem a velmi virtuózní, až jako druh určité gymnastiky. Vybalancovat tyto dvě polohy je pro mne velmi zajímavé, protože miluji ekvilibristiku, ale také ráda zpívám dlouhé lyrické fráze. Je skutečný dar, že John vložil obě tyto polohy do této neuvěřitelné skladby.

Jsou tam velmi vysoké tóny…

Ano, je to celkem intenzivní. Používám všechno, co umím, ale v Mozartovi je taky hodně vysokých tónů. Myslím, že jeho árie jdou až do vysokého f nebo g, takže to není něco, co by nedělali jiní skladatelé, ale je to velmi náročné.

Co pro vás znamená zpívat se smyčcovým kvartetem?

Belcea Quartet je jedno z nejlepších kvartet a já jsem s nimi zpívala již při dvou příležitostech. V březnu absolvujeme turné se Schönbergem a Hindemithem. Jsou to výjimeční hudebníci a já miluji stát uprostřed těchto čtyř lidí a být s nimi a jejich energií sladěna.

Ráda se věnuji komorní hudbě. Také u klavíru je to stejný pocit hlubokého propojení a naslouchání. Ať hrajete s jedním člověkem nebo s celým orchestrem, ukazuje to publiku sílu hlubokého naslouchání a propojeného dialogu. Vedeme určitý druh rozhovoru, což je v našem světě mimořádně důležité.

Asi je to snazší s jedním nebo čtyřmi lidmi, než s orchestrem…

Je to rozdíl, ale i to je těžké. Když jste jen dva, jste ve velmi zranitelné situaci. Když máte celou smyčcovou sekci, 16 nebo 14 prvních houslí, tak se navzájem chrání.

Proč jste se rozhodla zpívat Skrjabina?

Recitál s klavírem je triptych, jsou tam tři skladatelé: Olivier Messiaen, Alexandr Skrjabin a John Zorn. Všichni jsou spirituální, a proto jsem vybrala tyto tři skladby. Messiaen vychází ze své hluboké katolické víry, znázorňuje sebe, svou manželku a jejich malé dítě ve spojení se Svatou trojicí.

Skrjabin šel směrem k mysticismu, k síle ohně, mířil k určitému druhu teozofie, což je jiný druh transcendence. U Zorna je mytologické spojení s finskými bohyněmi a hlubokým starodávným finským mýtem Kalevalou. Každé dílo tak přistupuje k transcendenci z odlišného směru, ale všichni míří k extázi.

Barbara Hannigan
Kanadská sopranistka má široký záběr sahající od Mozarta přes hudbu 20. století až k ryze soudobé. Ztvárnila i velmi náročné party, které jsou Ligetiho Mysteries of Macabre. Je schopna současně zpívat a dirigovat. Vystupovala s řadou předních orchestrů jako jsou berlínští filharmonici.

Výběr článků

Načítám