RECENZE: AC/DC vnesli do své rockové vášně kus nostalgie

Zpěváku Brianu Johnsonovi je sedmasedmdesát, kytaristovi Angusu Youngovi o sedm let méně. Ten první je v kapele od roku 1980, byl tehdy jejím třetím zpěvákem. V roce 2016 málem ztratil sluch a ze sestavy na dva roky odešel. Teď už je ale zpět.

Ten druhý skupinu v roce 1973 spoluzaložil a dodnes je jejím poznávacím znamením. Jeho sestra Margaret totiž po jeho prvních rozpačitých pokusech zaujmout na koncertech nějakým převlekem dospěla k závěru, že nejlepší bude školní uniforma. Nosí ji dodnes. V Praze měl tu červenou.

Na tomto turné se tandem obklopil vynikajícími muzikanty, kteří odvedli nenápadné, zato podstatné penzum práce. Kytarista Stevie Young, jenž v roce 2014 v sestavě nahradil svého strýce Malcolma Younga, který odešel do důchodu kvůli demenci a v roce 2017 zemřel, odehrál mnoho klíčových riffů a vyhrávek. Anguse Younga jistil ve chvílích, kdy on pochodoval pódiem a zrovna se spíše předváděl, než obhospodařoval svůj nástroj.

Baskytarista Chris Chaney a bubeník Matt Laug jsou v kapele rok, respektive dva, ovšem hráčsky zapadli skvěle. Chaney se navíc spolu s mladším Youngem dobře chopil vokálních linek, takže když zpívali i s Johnsonem, mělo to patřičný a potřebný drajv.

Zatímco služebně mladší členové kapely se starali pouze o hudební položku setu, Johnson a Angus Young toho stihli víc. Bratrsky se dělili o post frontmanů a po celý dvouhodinový koncert pečlivě pracovali s diváky.

Johnson je zpěvák, za kterého pějí i jeho výraz a barva hlasu. Někdy si hlasově ulevoval, někdy to nechal na publiku, charakteristický kvílivý projev nicméně pořád má. Zvukaři jej jen po celou dobu vystoupení udržovali poněkud ponořený v hudební mase, k čemuž nejspíš měli nějaký důvod. Johnson se každopádně dokázal i při tomto hendikepu leckdy blýsknout tím, jak lehce svůj zpěv ovládá a jak snadno přechází z nižších poloh do vysokých.

Kromě toho se od první chvíle na pódiu výtečně bavil a s chutí se o to dělil s diváky. Pokřikoval na ně, chválil je, povzbuzoval, nešetřil šibalskými pohledy i gesty, a když mu třeba nějaká písnička opravdu pěvecky vyšla, divákům za to prostě poděkoval.

Angus Young má roli dávno danou. Je kytarový exhibicionista a srdcař, který hraje podstatnou část riffů i sól, skotačí při tom na velké ploše pódia, a když písnička skončí, na cestě zpět k bubeníkovi pár metrů před ním povyskočí na znamení toho, že dál už nesmí zaznít ani tón, ani úder.

To všechno on i Johnson na koncertě dělají drahně let. Není tedy divu, že se do jejich nepopíratelné koncertní rockové vášně, která byla v Praze patrná, vkrádá porce nostalgie. Nahrazuje ubývající síly protagonistů, jakkoli je nelze obviňovat z toho, že by nedělali vše pro to, aby jich měli pořád dost.

Zazněly hity z různých dob kapely, písně Back In Black, Highway To Hell, Hells Bells, Thunderstruck, You Shook Me All Night Long a další. Jeden kytarový riff střídal druhý, přitom to ani na chvíli nebyla nuda, nedostavil se stereotyp. Tohle má kapela dobře promyšlené i ošetřené. Její navenek neměnný rukopis se posunuje v detailech tak přirozeně, že je ve výsledku stále pozoruhodný.

Zvuk koncertu byl na většině míst letiště dobrý a čitelný. A byť se v projekcích neobjevovala žádná umělecká díla, bylo skvělé vidět muzikanty v detailech se vší jejich mimikou a odhodláním.