Rapper a zpěvák Lipo: Anička Slováčková zpívala mému dědovi

Především rozšíření možností písně. Nejsem kovaný zpěvák, byť už se snažím zpívat více než v minulosti, a tak se o výkony svých hostů rád opírám. Zpočátku šlo často o kombinaci ženského zpěvu a mého rapu. Byl to formát, který dobře fungoval. Většinou jsem ale autorem pěveckých linek a slov já, takže můj host v nich vlastně promlouvá za mě. Častěji proto v poslední době sahám po mužských hlasech.

Je to důležité hledisko, ale neméně klíčová je pro mě i osobnost zpěváka. Ne vždycky je mým hostem někdo s naprosto perfektním hlasem. Často je pro mě důležitější jeho osobnost, která souzní s mou představou o písni.

Obecně o spolupracích nepřemýšlím primárně tak, že se v nich spojuji se jménem, které je posluchačsky přitažlivé. Přemýšlím o písničce a o tom, kdo by se do ní hodil. To další je už bonus.

Napsal jsem píseň o prvních láskách, jejichž hodnotu si člověk častokrát uvědomí až později, a hledal jsem pro ni v interpretaci osobnost, civilnost a uvěřitelnost.

Aničku jsem oslovil jako první, protože jsem přesně věděl, že bych chtěl zpívat s ní. Nějakou dobu trvalo, než jsme našli čas na první demosnímek, nicméně jakmile vznikl, nebylo potřeba už o ničem dál diskutovat.

Potom onemocněl můj děda. Bojoval s rakovinou a já věděl, že mu už moc času nezbývá. Anička o tom věděla také a dědu moc těšilo, že ho nechávala pozdravovat a zajímala se o jeho stav. Znal její příběh, věděl, že je bojovnice, a posilovalo ho to. Rval se ze všech sil, ale bohužel zemřel.

Ano, odešel pár týdnů poté, co jsme ji dokončili. V písni se zpívá: Jsi ve mně napořád. Právě slovo napořád v ní pro mě získalo nový rozměr. A cítil to i děda, když skladbu poslouchal. Už nešlo jen o první lásku, ale o věci, které už nejdou vrátit nikdy zpět. Téma ztráty nejbližšího člověka jsem se rozhodl zpracovat v klipu, kde jsem byl zároveň i jeho režisérem.

Měl jsem však zpočátku ostych, protože vedle mě byla Anička, která čelila stejné životní výzvě. Šel jsem tedy za ní a zeptal se jí, co si o tom myslí.

Že to udělat musím, protože je to důležité. Dědovi jsem pak věnoval celý klip.

Písnička Jsi ve mně napořád měla od začátku přesah v tom, že ji se mnou zpívala Anička. Upřímně řečeno, tenkrát jsem si nepřipouštěl, že by mohla odejít i ona. Pro mě byla bojovnice, silný člověk, který se nevzdává. Když jsme natáčeli klip, věděla už, že se jí rakovina vrátila. Přesto se ten den smála a já cítil, že byla šťastná.

Bohužel když jsme pak klip zveřejňovali, začal se její stav zhoršovat. Do poslední chvíle jsme spolu byli v kontaktu a já si do té poslední chvíle nepřipouštěl, že odejde.

Na album Tažní ptáci jsem si pozval pouze lidi, kteří mi jsou sympatičtí. S kluky z O5 a Radeček navíc máme mnoho společného. Jsou také tak trochu outsideři, kterým se moc nevěřilo. Dlouho byli ve stínu větších jmen, ale nezabalili to a dál skládali písničky, protože jim jde hlavně o ně. A všichni pocházíme z hor, oni z Jeseníků, já z Jizerek.

Když jsem složil skladbu Albatros, cítil jsem z ní takové popové písničkářství, které mi k O5 a Radeček výborně pasovalo. Dohodli jsme se rychle.

Především jeho nadhled. Když jsem složil rockovou baladu, která má až barovou atmosféru, věděl jsem, že jí nejvíce pomohou jeho hlas a interpretační nadhled. Myslím si, že jsem tomu ale věřil asi jediný. Mé okolí se podivovalo a trochu mě od té spolupráce i odrazovalo. Nakonec se ukázalo, že s Kubou ta píseň opravdu získala lehkost a rozlet, tedy to, co jsem očekával.

Má moc hezkou barvu hlasu, je rozpoznatelný a má dar vymyslet silné melodie. Na albu se mnou dokonce některé písně skládal. Ale tahle branže umí být tvrdá a člověk na sobě musí hodně pracovat po všech směrech, aby se prosadil.

Původně jsem chtěl, aby ve srovnání s Příběhy byla více pestrá, žánrově více rozkročená, experimentálnější a možná i víc elektronická. Nakonec ale vzniklo koncepční a osobní album o cestě za svobodou a životním nadhledem. Jako červená nit se to téma táhne všemi písněmi. Jsou navíc dost inspirované písničkářstvím a folkem. A také jsem začal číst zase víc poezii.

Je pro mě konstantou. Když jsem začínal v rapové kapela BPM, tedy Básníci před mikrofonem, pracovali jsme s texty jako s poezií. Později jsem z ní čerpal méně, ale teď jsem se k ní vrátil. Důraz na slovo, myšlenku a poetický obraz je pro mou práci s texty naprosto klíčový.