Pomohl mi Donald Trump, říká ironicky kytarista a zakladatel Bohemia JazzFestu Rudy Linka

Myšlenka Bohemia JazzFestu je úplně jednoduchá. Chce nabídnout hudbu nejvyšší světové úrovně divákům, kteří ani netuší, že něco takového existuje, a to úplně zdarma. Naše země byla hermeticky uzavřená skoro padesát let, nejdříve nacisty, pak komunisty. To se promítlo do všech stránek našeho života včetně hudby.

Bohemia JazzFest se snaží pomoci alespoň trochu dohonit to, co hudba během padesáti let ztratila, a to formou nejméně násilnou. Chce nabídnout něco úžasného lidem, kteří jdou náhodou kolem.

Já vím, že si teď v duchu říkáte, jak je to naivní. A úplně s vámi souhlasím. Ale většina věcí v našich životech je výsledkem naší životní zkušenosti.

To nejlepší, co se mi v životě stalo, bylo, že jsem potkal lidi, kteří poslouchali a mnozí i dělali skvělou hudbu. Můj život nebyl lehký, jako každý život, ale hudba mi vždy dala optimismus, energii a naději. Právě to mě udělalo tím, čím dnes jsem. Šťastným člověkem.

Za dobrou hudbou jsem před pětačtyřiceti lety odešel z komunistického Československa až na druhý konec světa, přes Stockholm do New Yorku. A mnoho z toho, co jsem na té cestě slyšel, dnes lidé mohou slyšet na Bohemia JazzFestu. Pod širým nebem, uprostřed města a léta. Bez obav, jestli dostanou vstupenku, nebo jestli se jim to bude líbit. Bohemia JazzFest je masáž pro duši.

Jazz je široký pojem. I já mám rád pop music, hlavně tu ze Spojených států. Stevie Wonder, Michael Jackson, Whitney Houstonová… Stevie má k jazzu nesmírně blízko, jeho harmonie a rytmické cítění vycházejí přímo z jazzu.

A kdo dělal aranže řady písní Michaela Jacksona? Quincy Jones, jazzový trumpetista a mimo jiné aranžér písniček Franka Sinatry. V kapele Whitney Houstonové zase hráli ti nejlepší jazzmani, z nichž mnohé znám osobně. Jimi Hendrix i Santana mají ve své hudbě zase plno prvků improvizace a jazzu.

Americká pop music, stejně tak diskotéková hudba, blues nebo country, mají jiný charakter než jejich evropská obdoba. To proto, že v sobě mají jazz, někdy třeba jen špetku. Nemohu proto říct, že jazzu nepřijde na chuť ten, kdo se mu dodnes vyhýbal. Šance, že ho objeví, je velká.

Letos slaví dvacet let a za tu dobu ho viděly téměř dva miliony diváků. Měli možnost vidět a slyšet takové osobnosti, jakými jsou Stanley Clarke, Charles Lloyd nebo kapely Medeski, Martin & Wood a Earth, Wind & Fire. A například Roy Hagrove, McCoy Tyner a Carla Bley hráli na festivalu jen pár let předtím, než nás navěky opustili.

Velice si cením naší spolupráce s Českou televizí, která každý rok umožňuje lidem vidět to nejlepší z festivalu na ČT art. Jednou to budou historické záběry, jestli nejsou už dnes.

Nebyl jsem překvapen, že má festival takový ohlas u našeho obecenstva. Ale co jsem vůbec nečekal, je ten ohlas ze zahraničí. O festivalu dnes píší například The New York Times, The Wall Street Journal a Seuedeutsche Zeitung, průvodce Michelin ho má v sekci nazvané Musí se vidět.

Americký časopis Travel & Leisure napsal, že důvodem pro návštěvu Prahy je vidět Mozartovu operu Don Giovanni ve Stavovském divadle a festival Bohemia JazzFest. Má náklad osmdesát tisíc výtisků a internetové vydání má více než třicet milionů odběratelů v celém světě.

To, že festival bude propagovat Česko jako kulturní destinaci, jsem opravdu neplánoval. Ale stalo se. Je jen trochu zvláštní, že si toho nevšimli zástupci našich organizací, které to mají v popisu práce. Například Czech Tourism nebo radní pro kulturu v Praze. Člověk by si mohl myslet, že každý rok budou volat a ptát se: Co bude letos v programu a jak můžeme pomoci? Ale to bych u telefonu seděl asi hodně dlouho.

Každý rok si říkám, že pořádám poslední ročník. A říkám si to i letos. Jenže já si tu akci vymyslel a postavil jsem ji na nohy. Navíc mi s ní pomáhá tolik lidí na zeměkouli, že od ní nemohu jen tak odejít. Také to nemám v povaze. Když se do něčeho dám, neopustím to. Tedy pokud mi to má žena Anna nezakáže…

Kdybyste se mě zeptal, jakou starost přináší organizováni festivalu, byl bych schopen o tom vyprávět několik hodin. Ovšem kdybyste se mě zeptal, jakou radost mi dává, povídal bych o tom ještě déle.

Takže si každý rok nakonec vždycky řeknu, že ta radost z pořádání Bohemia JazzFestu je větší než starost, a skvělých lidí, které bych jinak nepotkal, je víc než těch několik aparátčíků, kteří jsou stále mezi námi.

Dotaci z ministerstva kultury jsme opět nedostali a ani od odborné komise města Prahy. Ale musím říct, že mi moc pomohl Donald Trump.

To ne, ale pomohl mi psychicky. Častokrát jsem byl po jednání s místními úřady smutný a v jejich rozhodnutí jsem nemohl najít špetku logiky. Byl jsem z toho až v depresi a začal jsem chápat, proč se mnozí v Česku jen mračí.

Pak ale přišel Trump a ukázal mi, že i ve Spojených státech, kde obyčejně všechno dávalo smysl a mělo logické vysvětlení, se mohou dít naprosté nesmysly. Řekl jsem si, že mnohem důležitější je, jaký člověk sám je, protože to je to jediné, co můžeme stoprocentně ovlivnit.

Odborné komise složené z lidí, kteří si rok co rok sami rozdělují mezi sebou peníze na vlastní akce, jsou podle mého naivního názoru už i u nás přežitek. Ale jestli mi pan ministr kultury situaci vysvětlí větou: Odborníků je u nás málo, určitě ví, o čem mluví, a nedá se s tím nic dělat. Díky, Donalde…