Článek
Co vás k té cestě přimělo?
Některé věci vysvětlit nejdou, protože na ně člověk přichází až v okamžiku, kdy se dějí. Ve dvaaosmdesáti letech zemřel můj táta a kromě nádherných vzpomínek mi zůstalo i jeho staré auto Volkswagen Golf kombi. Měl ho v tak pokročilém věku hlavně proto, aby si mohl domů vozit dřevo na topení. Proto nemělo zadní sedačky.
Já jsem si řekl, že ho nebudu vyhazovat. Rozhodl jsem se dát na místo těch sedaček matraci, vyměnil jsem blatníky a olej a řekl jsem si: Teď by to auto dojelo až za polární kruh.
To vám stačilo k tomu, abyste tam odjel?
Potřeboval jsem k tomu ještě čtrnáct dnů. Měl jsem zrovna volný víkend a řekl jsem si, že za ten polární kruh prostě pojedu. A vyrazil jsem směr Německo, Dánsko a Švédsko.
Bylo to dobrodružné?
Ano, a začalo to už v Německu. V Drážďanech byla směrem na Magdeburk obrovská zácpa, a já jsem si řekl, že si sto kilometrů zajedu a vezmu to přes Berlín. Jenomže před ním byla uzavřená dálnice a já se asi tři hodiny nehnul z místa.
Kvůli tomu jsem dojel do Dánska až ve tři ráno. Přespal jsem na parkovišti na té matraci v zadní části vozu a další den pokračoval do Švédska. Dojel jsem do Malmö a měl jsem pocit, že už je téměř vyhráno.
Z Malmö je to ale ještě pořádný kus, ne?
Jsou to ještě dva tisíce kilometrů. Aby se do vozu vešla ta matrace, měl jsem přední sedačku blízko u volantu, auto mělo manuální ovládání a já už třetí den čelil obrovské krizi. Byl jsem totálně vyřízený a řekl jsem si, že tam to auto nechám, nějak se dostanu na letiště a poletím domů.
Naštěstí jsem si na spánek dopřál malý hotýlek a bylo to tak příjemné a nabíjející, že jsem si ráno uvědomil, že chci dál. Kolem byla krásná příroda, já si ji natáčel na mobilní telefon a bylo mi nádherně. Navíc bylo docela hezké počasí, bylo nad nulou.
Jenomže když jsem dojel do osady Abisko, zjistil jsem, že mi dochází nafta.
Je tam dost čerpacích stanic?
Není. K nejbližší ve městě Kiruna to bylo šedesát kilometrů, jenže já měl naftu jen na třicet kilometrů. V Abisku sice nějaký obchod s naftou byl, ale měl jsem jen kartu, a tou se tam platit nedalo. A tak jsem se vydal do Narviku, který už leží v Norsku.
Na hranicích mě ale zastavili celníci. Řekl jsem jim, že mi došla nafta a potřeboval bych ji nabrat v Narviku, a oni se mě zeptali, jestli mám pas. Občanka mi nebyla k ničemu, protože Norové jsou sice v Schengenu, ale ne v Evropské unii. To mi při přípravách na cestu nedošlo.
Měl jste pas?
Neměl. Ale naštěstí se mi je podařilo ukecat aspoň na to, že mě pustí do Narviku, abych si tam natankoval. Slíbil jsem jim, že se hned vrátím, což jsem udělal. A cestou od hranic k pumpě jsem natočil tolik nádherných záběrů, že jsem jich měl pro případný videoklip dost. Na to jsem se vydal domů.
V CD přehrávači, jenž to auto má, jsem si na cestě pouštěl melodii klavíru, kterou nahrál můj kolega z kapely Honza Horáček. Bylo to všechno tak inspirující, že vznikla písnička Kouzlo samoty. Podle ní jsem se rozhodl pojmenovat celou desku.
Je to vaše první album po pěti letech. Vznikaly pro ni písně po celou tu dobu?
Dá se to tak říct. Některé vyšly jako samostatné singly. Já pak všechny vzal a dal je dohromady tak, aby z nich byl celistvý příběh. Tentokrát jsem pro většinu písní čerpal z vlastních prožitků, kterých bylo v poslední době hodně.
Jaký je příběh alba?
Vypráví o tom, že abychom mohli vyřešit starosti a nedostatky svého života, je potřeba se od nich na chvíli oprostit a být v samotě, která nám umožní rozpoznat důležité věci od nedůležitých. Cesta na sever, kterou jsem absolvoval sám, mě naprosto osvobodila a vrátil jsem se jako šťastný člověk.
Je mi těsně přes padesát a písničky skládám a zpívám více než třicet let. Kdybych zjistil, že nemám o čem psát, anebo bych se v tématech opakoval, raději bych tvorbu přerušil. Za posledních pět let jsem ale prošel tak výrazným vnitřním vývojem, že jsem měl o čem psát. Snad může být obsah textů přínosný i pro jiné lidi.
Cesta za polární kruh, za který jste se dostal, není první iniciační okamžik ve vašem životě. Co se stalo poté, když jste byl v roce 2014 těžce zraněn při napadení v ostravské Stodolní ulici?
Před jedenácti lety začala v mém životě úplně nová etapa. Dostal jsem, pravděpodobně díky rozhodnutí vyšší moci, možnost pokračovat v životě. Některé věci se v něm pak vyvinuly tak, že jsem si myslel, že to není správné. Jenže mi bylo dopřáno pochopit, že všechno, co se mi děje, je správné. I to divné a špatné.
Čím více si uvědomuju, jaké jsou mé nedostatky, tím více mě to posunuje. Někdy to bolí, ale to je princip osobního růstu.
Michal Hrůza se nechal inspirovat na severu Evropy.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Stejnou otázku dostal před časem můj kamarád, katolický kněz. Bez dlouhého přemýšlení odpověděl, že svoboda, s čímž nelze nesouhlasit. Já teď dostal stejnou otázku a odpovídám, že nejdůležitější je pro mě láska.
Pokud ji nemáme, ani ve svobodě není život tak zajímavý. Než bych měl žít ve svobodě bez lásky, raději budu žít v nesvobodě s láskou. Ideální je ale žít ve svobodě s láskou.
Na vašem novém albu je i písnička Voda živá, kterou jste před lety napsal pro zpěvačku Anetu Langerovou a ona ji skvěle nazpívala a proslavila. Proč jste se jí nyní pěvecky ujal?
Když byl před časem hurikán na jižní Moravě, byl jsem pozván na charitativní koncert na pražskou Kampu. Vystupoval jsem sám s kytarou a napadlo mě zahrát Vodu živou. Řekl jsem divákům, že to je píseň, která dodává sílu.
Poté se mě řada lidí začala ptát, proč ji nehraju také, když jsem ji vymyslel. No a já jsem si řekl, že bych možná mohl. Natočili jsme ji naživo, všichni jsme ve studiu hráli společně. Já potom dotočil zpěvy a vznikla rarita nové desky.
Nikdy ji nezazpívám tak dobře jako Aneta Langerová. Ale o tom, že jsme ji natočili na desku, ví, snad mi to nemá za zlé.
