Linkin Park se s novou zpěvačkou trefili. Potvrdili to na Rock for People

Linkin Park jsou nejenom osobitá kapela, která ostrý a na konci devadesátých let trochu stagnující nu metal opláchla popovou sprchou a přinesla jeho umírněnější, pořád ale náležitě řízný, a hlavně melodický tvar. Se zpěvákem Chesterem Benningtonem dosáhla světového věhlasu a přes drobné výkyvy si výsadní postavení držela s přehledem.

V červenci 2017 ale Bennington dobrovolně opustil svět a skupina scénu. Vrátila se až loni, a byl to jeden z nejskvělejších návratů v rockové historii. Chytrý a dobře provedený.

Aby publikum nemuselo srovnávat někoho s někým, nahradili aktivní členové Benningtona ženou, zpěvačkou Emily Armstrongovou, a uvedli ji s takovou pompou, že byla jen otázka, jestli to ona na úvodním koncertu vysílaném online do celého světa nezkazí.

Nezkazila. Navíc když se v první společné písni The Emptiness Machine rozezpívala v refrénu, bylo jasné, že je to ona. Žena na správném místě.

Na Rock for People do Hradce Králové přijela se svou novou kapelou už o několik koncertů zkušenější, nicméně pořád ještě s odhodláním. Přesto jako by od první písně vnímala, že ještě musí své bytí v sestavě obhajovat. Své party zpívala naprosto soustředěně. Uvolnila se až později, když už si byla jistá, že jí hlas nezradí a že ji publikum vzalo do party.

V tu chvíli nahradila na postu frontmana do té doby více vyčnívajícího rappera, zpěváka a hudebníka Mika Shinodu a ovládla pódium. Ani ne tak svou osobností či charismatem, jakkoli jimi disponuje, ale hlavně zpěvem.

Byla výtečná jak v pasážích zpívaných takříkajíc na dřeň, tak v polohách středních. Dala takto kapele novou tvář, druhý život a pomohla protáhnout její slávu. Jak písničky z alba From Zero, tedy prvního jejího společného s Linkin Park, tak ty z desek starších jí náramně sedí.

Kapela je profesně vytříbená, koncert měl gradaci až k závěrečnému ohňostroji a milé bylo třeba to, když Armstrongová přímo na pódiu oholila vlasy jednomu z fanoušků. Škoda jen poměrně dlouhých pauz mezi písněmi, neboť ubíraly energickému setu spád.

Výteční byli skotští Biffy Clyro. Právě oni se na hlavním pódiu přetlačovali pozdě odpoledne se silným slunkem a vypadalo to, že na jeho konci odešli s kůží zarudlejší, než s jakou přišli.

Písničky z dílny zpěváka a kytaristy Simona Neila a bratrů Jamese a Bena Johnstonových, z nichž první je baskytarista a druhý bubeník, mají v živém provedení mnohem větší drajv než ve studiovém. To je obrovská přednost kapely. Tou další je nenucená naléhavost většiny písniček.

Osobitá barva Neilova hlasu ji umocňuje, a když se všechno podaří, jako na Rock for People, je vystoupení Skotů silným emocionálním zážitkem.

Podobné to nicméně bylo i při nočním koncertu irské indierockové party Fontaines D.C. Její písně se příjemně valily, byly rozvážné a plíživě chytlavé, stejně tak taneční.

Čtvrtý den na Rock for People vlastně samotný festival uzavřel. V neděli se ve stejném areálu odehraje vystoupení americké kapely Guns N' Roses, které od odpoledne na postavených festivalových pódiích doplní další sety. Je to den přidaný navíc, se samostatným vstupným.

Na Rock for People letos dorazilo padesát tisíc diváků. Bylo vyprodáno a byl to návštěvnický rekord. Ideální oslava třiceti let festivalu.