Kreyson je sopka, která vybuchla. Kameny z ní padají dodnes, říká zpěvák Ladislav Křížek

Člověk chce většinou dělat hudbu tak, jak to cítí. Já to chtěl také a snažil jsem se mluvit do toho, co tenkrát Citron vytvářel a nahrával. Šéfem kapely byl ale bubeník Radim Pařízek, a u něho jsem tu a tam se svými nápady narazil.

Když mi tedy už potřetí řekl, abych si udělal svou kapelu, poslechl jsem ho. Vznikl Kreyson, má srdcová záležitost. To platí dodnes. Byla to pomyslná sopka, která vybuchla a ze které padají kameny dodnes.

A nejde už zdaleka jen o koncerty a desky. Jezdíme také hrát našim fanouškům k narozeninám, na svatby nebo křtiny jejich dětí či vnuků. Je nádherné se s nimi obejmout a zazpívat si Vzdálenou. Moc mě také těší naše koncerty v divadlech, na které se budeme soustředit v letošním roce.

Ano, zpočátku jsem chtěl mít sólový projekt postavený na svém jménu. Jenže by to stejně byla kapela, a tak jsem cestou vlakem z Ostravy do Prahy pojal nápad, že bych pro ni měl spíš vymyslet nějaký dobrý název. Takový, který souzní s mým příjmením.

Když jsem v Praze vystoupil a sedl do autobusu jedoucího domů do Loun, napadlo mě slovo Kreyson. Slyšel jsem v něm své poangličtěné jméno spojené se slůvkem son, tedy syn. Existuje řada historek o tom, jak ten název vznikl, ale jen takhle je správná.

Původním kytaristou mého projektu měl být Miloš Dodo Doležal, v jehož kapele Vitacit jsem zpíval předtím, než jsem přišel do Citronu. Miloš z toho ale vycouval, a tak jsem se dohodl s kytaristou Jardou Bartoněm z Citronu. A byla to úplná bomba.

Sloku jsem si vymyslel už v pubertě. Neměla dlouho žádný text, ale když jsme ji začali v roce 1990 nahrávat, dodělali jsme refrén i text. Vyšla už na prvním albu Kreysonu nazvaném Anděl na útěku.

Na zpěv je to velmi těžká písnička. Můj brácha Míra mi tenkrát dokonce říkal, že sice zní dobře, ale kdo z lidí si ji se mnou zazpívá. Já ale tyhle věci neřešil, protože to takhle přišlo samo. Dostal jsem dar a v nějakých sedmadvaceti letech, tedy v dobách největší životní i umělecké síly, jsem do té písně všechno dal.

Nepřemýšlel jsem o tom, jestli ji budu zpívat ještě v padesáti, šedesáti nebo sedmdesáti, a jestli si ji se mnou budou moci zazpívat fanoušci.

Každý, kdo zpívá, v sobě musí mít kus exhibicionismu. Jinak se neprodá. Je jedno, v jakém žánru se pohybuje. Když se chce prosadit, musí dát lidem něco navíc, nějakou originalitu. A to vyžaduje mít touhu se předvést, tedy exhibicionismus.

Ano, mám ji rád od jejího vzniku. Nemyslel jsem nikdy na sebe. Myslel jsem na fanoušky a na to, že jim mohu zpívat píseň, kterou si oblíbili a mají z ní radost.

K tomu mě dovedla odezva okolí. Zpíval jsem, byl jsem ve sboru, byly dobré ohlasy, ale já o nějakém talentu nepřemýšlel. Myslím si, že zpěvákem se člověk rodí. Nestává se jím na základě toho, že jím chce být.

Samozřejmě existuje řada samozvaných zpěváků, ale když hovořím o lidech, kteří se jako zpěváci narodili, mám na mysli třeba Ronnieho Jamese Dia, Roba Halforda z kapely Judas Priest, Andreu Bocelliho nebo Karla Gotta. To jsou nebo byli mistři zpěváci.

Všechno souvisí se vším. Člověk je pořád jenom člověk, vyvíjí se, potkává jiné lidi a nechává se inspirovat. Já při tom potkal víru a ta mě oživila.

Pořád si nicméně myslím, že je víra každého osobní věc, a tak neřeším, jestli ji někdo má, anebo ne. Můj kamarád kněz říká, že nemá cenu tlačit lidi k víře, protože je to, jako když jim házíš sůl do očí. Lidi stejně budou následovat své zkušenosti a každý si svou cestu životem najde. A já s tím naprosto souhlasím.

Nemám proč nebýt. Stejně ale pořád hledám odpovědi. Před asi čtyřmi lety se mě můj vnuk ptal, proč je na světě. Nedokázal jsem mu hned odpovědět a nedokázal jsem to ani v dalších dnech. Odpověď jsem našel teprve asi před půl rokem.

Řekl jsem mu: Davídku, už vím, proč jsi na světě. Jsi tu proto, abys rozdával lásku a dostával ji zpátky. Když to nebudeš dělat, nebudeš mít z tohoto světa dobrý pocit.

Nic, respektive nezpívá. A nechce se mu do toho. Nedávno jsme s Kreysonem hráli na jakýchsi městských slavnostech a před námi vystupovala skupina Lunetic. Šel jsem na stranu pódia a sledoval ji i diváky. Mámu, jejich nejslavnější písničku, s ní lidé odzpívali celou. Tenkrát mě to tak dojalo, že jsem si řekl, že s bráchou musíme Damiens oživit.

Nahrávalo tomu i to, že se mě na bráchu každý ptá. Jeden pořadatel koncertů mi dokonce řekl, abych se ho zeptal, kolik by chtěl za koncert. Jenže když jsem se bráchy zeptal, řekl mi, že nechce nic, že ho to nezajímá.

Po tom koncertu Lunetiku jsem přišel k němu domů a řekl mu, že jsem během týdne napsal dvě písničky, které by byly skvělé pro Damiens. A on mi odpověděl: Soustřeď se na sebe…

Vypadá to, že ne. Potřeboval bych k sobě lidi, kteří by bratra přesvědčili o tom, že to bude dobré. Já to dělat nebudu. Už netoužím být lokomotivou. Byl jsem jí celý život.

A kromě toho mám někdy dojem, že i já bych k sobě potřeboval nějaké lokomotivy. Jsou chvíle, kdy mě unavuje tou lokomotivou stále být.