Článek
V dětství jste se věnoval jazzové improvizaci, pak jste zpíval několik let v chlapeckém sboru Wiener Sängerknaben a až poté přišel na řadu klavír. Kdy jste poprvé pocítil, že by mohl být vaším životním partnerem?
Nešlo o vědomé rozhodnutí. Spíš mám pocit, že si mě klavír našel sám. Znáte tu větu: Je to přesně tak, jak to má být.
Došlo k tomu, když mi bylo asi dvanáct. Od té chvíle spolu máme vztah, a to nikoliv jednostranný. Mám pocit, že klavír mi dává zpětnou vazbu, což je mimochodem úžasný proces. A také miluji dotýkat se kláves, ten pocit na špičkách prstů mám jednoduše rád.
Jak vás ovlivňuje to, že pocházíte z Vídně?
Stále je pro mě velmi emotivní, když během procházky zvednu oči a vidím domy, ve kterých komponovali Beethoven, Schubert nebo Brahms. Ohromně mě to dojímá a je to stále neuvěřitelně živé. Říkám si: „Teď tady stojím já a mohu dál nést vaši hudbu.“ Jako by se tím neutralizovala určitá časová rovina. Vídeň má z historického i kulturního hlediska hlubokou tradici a já mám obrovské štěstí, že jsem její součástí.
Seznamujete se při studiu skladeb s rukopisy?
Pokud existují, čtu si v nich velmi rád, protože rukopis o skladateli opravdu mnoho vypovídá. Například u Bacha je to takové vlnobití, hodně podobné jeho hudbě. Beethoven naopak komponoval surově, hrubě, občas škrtal nebo psal jedno přes druhé. Je vidět, že se s tím opravdu potýkal, rval se o výsledek a chtěl se určitým způsobem osvobodit.
Z jeho rukopisů pochopíte jistou dvojsmyslnost jeho děl, zápas mezi strukturou a rozpolceností. Mozart psal naopak neuvěřitelně čistě, jako kdyby jen dělal odlitky svých myšlenek.
Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného zahraje Lukas Sternath díla Franze Schuberta a Franze Liszta.
Našel jste mezi rukopisy nějaký, který vás výjimečně inspiroval?
Když jsem byl v Beethovenově domě v Bonnu, dotýkal jsem se několika originálů jeho rukopisů, což bylo něco mimořádného. Už jen držet v ruce papír, na který psal! Většinou studujete pouze kopie. Byl to opravdu neuvěřitelný pocit. Najednou vám dojde, že to byl také jenom člověk, vytvořil však něco, co má i pro nás dnes obrovský význam. Nedá se to vůbec popsat. Tehdy jsem úplně ztratil řeč.
Jaké zájmy máte mimo hru na klavír?
Aktuálně mě strašně baví kulečník.
Inspirují vás jiné druhy umění?
Určitě. K mým koníčkům patří sledování filmů všech žánrů. Před nedávnem jsem zrovna viděl film, který mě velmi zasáhl. Jmenuje se Sterben (Umírání). Neuvěřitelný film. Velkou roli v něm hraje hudba, i proto se mě pravděpodobně tolik dotkl. Také hodně a rád čtu, momentálně spíš literaturu faktu, ale mění se to čas od času. Nejraději jsem ovšem s přáteli a vůbec nezáleží na tom, co děláme. Hlavní věc je, že jsme spolu.
Zajímáte se také o filozofii. Který z filozofů vás aktuálně nejvíce zajímá?
Hodně se to mění, ale v tuto chvíli bych řekl, že Albert Camus.
Jak vidíte svou budoucnost?
To nevím a v jistém smyslu to ani vědět nechci. Snažím se žít tady a teď, byť má práce přirozeně vyžaduje dlouhodobé plánování, mé programy jsou hotovy na další dva roky. Přesto se snažím žít přítomností, poznávat nové věci. Trochu jako zvědavé dítě. Taková ta dětská naivita a nadšení ze světa kolem. Co přinese budoucnost, to se uvidí. Jistě na tom budu mít svůj podíl, ale na konci dne se stejně vždycky stane něco jiného, než si plánujete. Mít tuhle otevřenost v životě je pro mě důležité.
Které skladby by měly do budoucna sehrát důležitou roli ve vašem repertoáru?
V tuto chvíli studuji pozdní Schubertovy sonáty a příští rok je také beethovenovský, takže provedu všechny Beethovenovy klavírní koncerty a budu hrát poměrně často jeho Variace na Diabelliho valčík. To jsou díla, která momentálně zaujímají důležité místo v mém životě.
Lukas Sternath se kromě klavíru zajímá i o film a filozofii. Baví ho i kulečník.
Překlad z němčiny Iva Nevoralová. Úplná verze rozhovoru je k dispozici na webu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.
